Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Varathron - The Crimson Temple

VarathronThe Crimson Temple

Garmfrost4.12.2023
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Atmosféricky vzteklé planutí v duchovních sférách...

Jedni z hybatelů temné scény a předních představitelů helénského black metalu, draci Varathron, s vydáváním nových nahrávek nikterak nekvaltují. Proč taky? Mají na kontě ikonické nahrávky, o jejichž přednostech nelze polemizovat. Není potřeba přicházet každý rok po pětatřiceti letech s novými skladbami. Ne jinak je tomu i nyní. Po pěti letech od vcelku dobře přijaté Patriarchs of Evil se v nezměněné sestavě vrací s novou sbírkou pojmenovanou The Crimson Temple.

 

Oproti mystičtějšímu předchůdci se Stefanovci tentokrát krapet rozdivočeli. Nejedná se samozřejmě o žádný extrém. Podobně svižné nahrávky už v minulosti předvedli, takže klid. Pro Varathron jsou samozřejmě nejtypičtější způsobem svých melodií, které mixují černotu, hlubokou melancholii a lidové nápěvy helénského poloostrova. Náladou je album The Crimson Temple vášnivé, jak se na řecké dravce sluší a patří. Je pyšné a důstojné. Je i svým způsobem divoké i vážné. O hudebních pamlscích s ohledem na přítomnost Stefanových spoluhráčů není potřeba přemýšlet. Byť mi připadne, že se Achilleas C. se Sotirisem a zejména Harisem (jeho rytmická hra je bravurní), tentokrát pěkně rozjeli. Album je nejen na poměry staré legendy poměrně hodně pestré, instrumentálně rafinované a jak to říct, aby to neznělo hloupě – moderní…

 

varathron

 

Už minule jsem se zamýšlel, že pánové nahráli hodně silný materiál a The Crimson Temple je ještě propracovanější a chytlavější. Máme zde všechny typické znaky pro Varathron a vůbec řecký black metal. Skladby se střídají v atmosférickém planutí a vzteklém odsekávání. Mají dostatek prostoru, aby se posluchač nechal nalákat na výlet do duchovních sfér, a přitom si užíval výtečných kytarových vyhrávek. Kytarové radovánky jsou stejně jako dřív podpořené jednak vynikající a samostatně melodicko basovou hrou, a druhak klávesovými party. Nicméně právě ty mě letos překvapují. Klapky byli „achilovou“ patou Achillease C. Ve Varathron. V Aenaon nebo Katavasia je jeho hra famózní. Ve Varathron byla jeho hra slabinou skladeb, která je srážela o několik sfér níž. Zaměřte se na nádhernou vypalovačku Cimmerian Priesthood. Tohle je přesně ten typ řecké melodiky a propracované skladby, kterou u většiny tamních kapel už léta postrádám. Tím, jak skvěle graduje, je dopad na posluchačovu mysl umocněn.

 

Naopak skladby jako je třeba Immortalis Regnum Diaboli, vrací Varathron k tomu, co na nich nemám moc v oblibě. Jedná se prakticky o odrhovačku kolovrátkového ražení. Když si vedle sebe postavím vášnivou vypalovačku Shrouds of the Miasmic Winds a Immortalis Regnum nebo To the Gods of Yore, vychází mi nevyrovnanost. Začátek nahrávky je velice dominantní, v půlce se lehce láme, ale závěr patří nepostradatelné valivě hymnické kompozici. Skladba Constellation of the Archons je více než důstojnou tečkou za třičtvrtě hodiny dlouhou výpravou do karmínového chrámu.

 

 

 

Front cover v potřebných barevných odstínech mi v ničem neimponuje a stejně jsou na tom i umělecké fotografie, které na mě stejně jako dřív působí lehce trapně. Také pózy se dle mého názoru Varathron příliš nehodí. Tohle samozřejmě beru jen jako otázku vkusu. A ten máme každý jinak nastavený. Varathron a zejména Stefan Necroabyssious nestárnou. Pánové stále dokazují, že když už stárnout, tak s grácií…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

stupor / 29.5.17 11:27

Nikdy ma neprestane udivovať, ako bratia Česi dokážu svoj talent pre pesničkárstvo, poetické hry s rodnou rečou a inteligentný humor vopchať snáď úplne všade. Dokonca aj do metalu. Kým v Master´s Hammer (ktorému som nikdy neprišiel na chuť) to ešte má svoju tvár a úroveň, v počinoch Lorda Morbivoda sa to dostáva do pozície (seba)paródie, ktorú so zmäteným úškrnom môžem brať ako takú folklórnu kuriozitu, než ako plnohodnotnú hudbu, ktorej som ochotný venovať svoj čas. Príde mi to ako mrhanie energiou a časom (pri realizáciu takého množstva projektov) na niečo, čo dosahuje úroveň kresleného vtipu v lokálnom periodiku. Celkovo to spomínané pesničkárstvo (ktoré u mňa dosiahlo vrchol v osobe Karla Kryla a aj Nohavicu - na Slovensku v tomto obore neexistuje konkurencia) cítim hádam z každej českej metalovej skupiny spievajúcej v rodnej reči (výnimka je Silva Nigra), a to mi kazí dojem z ich produkcie a strácam záujem o danú skupinu. Možno je to len mojím vkusom, no táto esencia pesničkárstva mi sedí len k folku, respektíve k nejakému chlapíkovi zanedbaného vzhľadu s gitarou v ruke, ktorý dokáže zaujať dav už len svojou charizmou. No a v recenzovanom počine sa tento český folklór spája s nemeckým - simplexným discom, a to presahuje hranice toho, čo som schopný a ochotný akceptovať nielen na poli metalu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky