Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Varathron - Untrodden Corridors of Hades

VarathronUntrodden Corridors of Hades

Garmfrost25.12.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps), promo od vydavatele
Posloucháno na: Sencor SFP 6260, Audio-Technica CK S50; Philips MCD183
VERDIKT: Démoni z jihu jsou zpět a hezky silní v kramflecích. Poutavé melodie se zde snoubí s chladnou krutostí, výpravnost s ďábelskou přímočarostí.

Varathron jsem slyšel kdysi v první půli devadesátek a pak zapomněl, že vůbec existují. Oni přitom vydávali alba bez větších přestávek ve víceméně vyrovnané kvalitě. Právě tito černí blackers kdysi formovali řeckou scénu spolu s Necromantia, Rotting Christ a vlastně i Kawir, dalšího to působiště jediného původního člena Varathron, frontmana Stefana Necroabyssiouse. Tolik k historii, kterou si stejně může každý vyhledat sám. Chtěl jsem jen poukázat na váhu jména Varathron, které bývá často pomíjeno a to zcela nepatřičně. Novou desku „Untrodden Corridors of Hades“ vydává polský label Agonia Records, který se rok za rokem stává větším a dominantnějším vydavatelstvím s velice zajímavými smečkami ve svém katalogu.

 

V dnešní době velice oblíbený okultní styl black metalu hráli Varathron už kdysi a proto vlastně není ani žádným překvapením úžasně monumentální rozjezd alba v podobě „Kabalistic Invocation of Solomon“. Rituální sbory postupně doplňují klasické nástroje a skladba se pozvolna rozjíždí v trýznivém duchu, ve kterém cítíte řeckou domovinu na sto honů. V každém pisklavém vrznutí na kytaru, v celém basovém umění a ano, i démonický growl dává vzpomenout na nejkrásnější doby řeckého black metalu. Určitá melancholie pod povrchem, zlo nade vším a vztek vévodící celkovým emocím. Je úžasné, jak deska graduje. Všechny skladby mají své místo pevně dané, promyšlené.

 

 

Kapela vás uvádí do transu. Jejich písně, i album jako takové, mi připadnou jako mikro i makro - kosmos. Co zažijete v jednotlivé kompozici, zažijete v rámci alba. Nádherně se mísí staroškolská staroba s moderním hávem i čerstvými výstupy ven z black metalu. Tomu všemu krásně napomáhá zvukový kabátek dnešního střihu, ovšem bez rovných choutek. Albu se dostává v rámci možností poměrné ohebnosti i žánrových nutností. Melodie vás vtahují, aby vás vzápětí doslova vyplivly ve vulkanickém proudu. Album se mění jako jarní počasí a přitom je organicky jednotné. Jedna sólová kytara přes druhou. Sotiris a Achilleas C. jsou oba dominantní hráči, kteří však dokážou nalézt společnou řeč. Jejich souhra je komplexní, technicky vypiplaná i vynalézavě hravá. Pro novice za tlustými strunami Stratose Kountourase mám jen slova chvály. Je o mně známo, že miluji silnou basu a té se mi také dostává. Přes jasně hlavní úlohu pro kytary cítíte snahu baskytary nezůstat ve stínu svých vícestrunných kamarádů a často hravě sólovat, jako by se nechumelilo.

 

V těchto momentech až přivírám oči nad parádní souhrou všech nástrojů. Nad tím i za tím vládnou razantní bicí. Haris je hračička, který se nebojí jak blast beatu, tak jazzových vycinkávaček nebo hromující groove řezby. Mohlo by se zdát, že vedle takových hráčů bude zpěvák (growler) vypadat jako druhořadý podčlen. Stefan je ale natolik výřečný, že naopak strhne velkou část posluchačovy pozornosti. Je brutální i zlý. Sípe, growluje v hloubkách, je hrubý i tajemný. Trochu mi místy připomíná takový předěl mezi Sakisem Tolisem a Magusem Wampyrem Daolothem, pak se odpojí od jejich schématu záhrobí a vydá se havraním směrem k severu. Opravdu pestrá škála řevů je promyšlena starým hračičkou, který ví, jak znít bohatě a přitom nerozháraně. Každopádně se nebojím doporučit „Untrodden Corridors of Hades“ i mladším fans černého subžánru.

 

 

Novinka řeckých matadorů netrpí starobou se senilními příznaky pouhého vzpomínání a vyčichlých póz. Naopak z Varathron cítíte neustávající dravou krutost a neutuchající vášeň. Vedle podmanivých melodií občas zavrže disharmonické zlo a to se pak mlsá. Naprosto s přehledem se vyrovnají svým slavnějším souputníkům, z nichž některým dochází dech. Zároveň přes veškerou chválu, kterou si Varathron zaslouží, nechci tvrdit, že je „Untrodden Corridors of Hades“ deskou geniální a vůbec něčím, čím ani tihle podzemní okultisté nechtějí být. Je to ale sbírka upřímné a sympatické hudby, kterou produkují lidé milující metalovou muziku s přesahem. Navíc album zdobí nádherně klišoidní obal s kozlem v hezky černobílých barvách, za který dávám jednoznačně palec nahoru. Nechci, ani nebudu, hodnotit přínos této hordy. Staré zlo se opět vplížilo na světlo boží a škodí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky