Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Veilburner - Longing for Triumph, Reeking of Tragedy

VeilburnerLonging for Triumph, Reeking of Tragedy

Victimer2.12.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Veilburner dál budují svůj umělecký rozsah a zvuk. Tentokrát v přímější a vábivější obskurní rovině. A zvládají to s přehledem.

Okultní maskované duo Veilburner je při síle a přesně po roce od velmi vydařeného díla The Duality of Decapitation and Wisdom posílá ven nové album. Nových padesát minut avantgardní i melodicky aktivní temnoty se škraboškou na obličejích a disonancí na pražcích. Ty melodie ale prosím vypíchnout, protože v porovnání s předchozí nahrávkou je novinka hlavně o nich. Longing for Triumph, Reeking of Tragedy je atraktivnější a příjemnější na poslech. Není tolik detailní, šílená a ani inovativní ve smyslu hledání dosud neobjeveného. Nové album vyráží do podivného světa Veilburner přímější cestou.


Aby bylo hned na začátku jasno, dvojice nijak neslevila ze své temné ani dramatické zápletky. Na to je novinka pořád zdatně propracované dílo, technické a groteskně pohlcující. Jen se na své umění dívá více zpříma a s rovnýma nohama. Samozřejmě se stále bavíme o jakési formě nakloněné roviny - hudebně avantgardní, vokálně z(d)efektované a normálnímu smrtelníkovi asi pořád nepříjemné. S postupem času zvyšující se kadence alb Veilburner nabírala na kvalitě, což je završeno právě loňskou, do skalisek vrytou mystickou epizodou, kterou považuji za top diskografie kapely. The Duality of Decapitation and Wisdom u mě zkrátka vede a nemění na tom nic ani novinka, kterou bych v tomto ohledu zařadil na druhé místo a zřejmě na podobnou úroveň, jakou se pyšnila deska VLBRNR vydaná v roce 2022.

 


Vedle melodiky a poutavosti bych nové album ohodnotil také jako velmi studené. S jasnými odkazy na industriální zarezlé lomození, které tvář desky sešívá dohromady nehezkými stehy. Takže ano, Longing for Triumph, Reeking of Tragedy je na jednu stranu poměrně vábivé dílo, ale svým naturelem taky odcizené a až klinicky znějící album. Ona vřelost Veilburner je tedy mámivá, album vás vedle svých svodů dostane také do dosti uzavřených, klaustrofobických prostor. Hned první skladba Longing for Triumph... k tomu dává jasný povel. Veilburner touží po triumfu a svým zvukem a nastavením se rozhodli pro další krok k jeho atakování. V náročnějších a chladnějších pasážích mi občas zní podobně jako Abigor. Což je srovnání, které bych dříve tolik nečekal, i když proč si stěžovat. Je to zajímavé a u minulého opusu jsem zase zmiňoval spojitost s Akercocke a Oranssi Pazuzu, což byla podobně nečekaná analogie.


K Veilburner patří taky disonance. Bez ní nemá sound kapely smysl a je samozřejmě dostatečně zastoupena i na Longing for Triumph, Reeking of Tragedy. Společně se zmíněnou odcizeností zaujímá vzhledem k melodiím a přímější cestě mezi spletitostí tvorby zajímavý protiklad. Zvuk alba klíčí postavený na těchto zásadách. To obskurní a hnusně deformované je vystaveno přijatelné a vyzívavé smyslnosti. Jedno oko pod škraboškou jako by chtělo vyhlédnout ven a vidět reálný obraz možná ve skutečnosti ne tolik nekomfortních slují. Veilburner v sobě nesou více civilního já, ale to je pořád těžce zkoušené a vystavené důsledné avantgardní pomíjivosti. Pohled do zrcadla se pořád rovná psychické tortuře, která přejde buď do šíleného smíchu nebo pocitu zmaru a ještě větší chuti se zavrtat co nejhlouběji do systémů katakomb.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/veilburner%2025.jpg


Veilburner nadále budují svůj umělecký rozsah. Víří těžké poryvy pochybností a teatrální mystiky. Kroutí black metal skrze smrtící údery death metalu a tentokrát je více máčí v příznivějších odstínech harmonií. Tedy termínu, který umí tahle dvojka drze provokovat, palčivě ničit a podrobně pitvat. Na novince jsou vytaženější, ale pořád podrobené podivnostem a vyšinutých snům. Umění Veilburner spočívá v prolnutí jejich zkaženosti a vábení. A taky jak udržet na vodítku všechny efekty, aby se nestalo, že se přehrává. A to si tohle představení pečlivě střeží. Po této stránce se Veilburner za poslední léta a alba velmi posunuli.


Longing for Triumph, Reeking of Tragedy je dalším výborným albem jejich diskografie. Ano, možná jsou mé pocity z něj o něco méně výrazné, jako v případě předchozí nahrávky, ale pořád je to úroveň, která mi zaručeně dělá radost. Znovu jsem pohlcen a propadám se labyrintem kreativní mutace black-death metalu, jehož úděl je být experimentální, narušený a teatrální. Novinka drží pohromadě, nasbírala velmi přesvědčivý a silný materiál, který posílá ven přímější a možná i snadnější cestou. Ale znáte to... nic pro nazdárky. Psychika dostane zabrat a plná lékarnička medikamentů se bude hodit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Monachos / 2.12.25 8:42odpovědět

...to je žrádlo, žrádlo :)...v tej ukážke akoby súložil Mayhem s Morbid Angel snažiac sa splodiť Antikrista.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky