Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vildhjarta - Måsstaden under vatten

VildhjartaMåsstaden under vatten

Jirka D.14.12.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Po dlouhých letech nepřekvapivý návrat na scénu.

Švédské kapele Vildhjarta se před deseti lety dostalo zasloužené pozornosti, kterou si urvala svým debutním albem Måsstaden. Tehdy se přirovnávalo k Meshuggah či Textures, vzduchem létaly poměrně nekritické recenze (a dost možná i zaslouženě) a asi jen málokdo by si tenkrát tipnul, že k dalšímu řadovému albu bude zapotřebí deset dlouhých let. Ostatně zmíněné první album jsme probírali i u nás na Echoes (ZDE) a ani my jsme nešetřili chválou, byť limity jsme slyšeli a brblali jsme jako vždy (ostatně jsem to psal já).

 

Stejně tak by si asi jen málokdo tipnul, že k druhé řadovce se z tehdejší nabobtnalé sestavy (mimo jiné tři kytary) doplíží pouze tři její členové, z nichž už akorát o Danieli Bergströmovi lze hovořit jako o někom, kdo pamatuje úplné kapelní začátky v roce 2005. Zbytek ansámblu se poztrácel cestou, pár lidí se objevilo, pak zase zmizelo, až to všechno dospělo do aktuálního stavu „pouhých“ čtyř členů. Snad neprozradím moc, když napíšu, že na zvuku kapely se to nijak zásadně nepodepsalo, byť drobné rozdíly hledat lze a bude o nich řeč dále. Obecně ale nová Vildhjarta v podstatě navazuje přesně tam, kde skončila ta stará a pokud se v jejich přístupu k muzice udála nějaká převratná změna, neslyším ji.

 

Vildhjarta band

 

Což může být dobrá i špatná zpráva zároveň, protože servírovat stejné menu tehdy jako dnes může poměrně tvrdě narazit na to, že doba a nálada je jinde, ale stejně tak se to může přesně strefit do vkusu toho, kdo očekává své jisté. Novinkové album Måsstaden under vatten je v prvé řadě hodně dlouhé a je to první věc, se kterou se budete muset vyrovnat. Vydávat materiál svým rozsahem na 2CD a přesahující 80 minut je samo o sobě nápor (zdravíme Mastodon) a když k tomu přidáme prostý fakt, že muzika Vildhjarta není a nikdy nebyla jednoduše stravitelná malina, může se snadno stát, že při poslechu se půjde přes mrtvoly. Délka alba je z mého pohledu problém, se kterým jsem si doposud neporadil a přiznám se zcela otevřeně, že dát celý tenhle matroš na jeden zátah nezvládám.

 

Hudební obsah, jak už jsem psal, nepřekvapí někoho, kdo má naposlouchanou první desku. Tedy rytmicky kostrbatý mix metalu, djentu, corového řevu, hromady samplovaných ploch, kytarových zasekávaček, moderny a zase moderny. Muzika téhle party je těžko uchopitelná a při snaze popsat jejich chameleonský přístup plný proměn a zvratů ve střízlivém stavu je snadné si narazit nos. Oproti debutu bych řekl, že současná Vildhjarta je ještě komplikovanější, ještě rafinovanější, ještě hůř uchopitelná. Celé vnímání jejich hudby se pak posouvá z čistě analytického poslechu do roviny především emoční a tady už bude na každém jedinci, jaké pocity si z něj odnese. Od nějaké formy silné vnitřní katarze, přes nervní a zneklidňující zážitek, až po otupělý stav mentálního útlumu. Což se může někdy hodit.

 

Na nové desce mi v podstatě vadí stejné věci jako na té první. Už před deseti lety jsem psal, že je z mého pohledu Vildhjarta hodně soustředěná na techniku a trochu jí uniká nějaká fajná hudební myšlenka, a to se příliš nezměnilo ani tentokrát. Troufám si tvrdit, že v tom nebude ani omyl ani nějaká forma neschopnosti, ale naopak plně promyšlený záměr, který prostě jen zcela nerezonuje s mým náhledem na věc. Minule jsem rovněž psal něco o tom, že Vildhjarta má hodně nahulený zvuk a má ho takový i tentokrát. Upřímně si neumím představit, že bych něco podobného poslouchal jinak než na počítači a trávil s tím čas na kultivovaném hudebním aparátu, protože bych si musel přestat vážit sám sebe. Oproti minulým časům je znát i lehké zjednodušení aranží, což odráží redukci v počtech kytaristů, ale třeba i zpěváků, kteří minule byli dva a bylo to (v dobrém) slyšet. Jinak si ale myslím, že je vše při starém a že nová deska je svým způsobem dobrá. Možná hodně dobrá, ale asi mezi řádky cítíte, že i přesto si od sebe držíme lehký odstup. Bude nám tak oběma dobře.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky