Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vildhjarta - Måsstaden

VildhjartaMåsstaden

Jirka D.1.2.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Pro mne zajímavý objev. Kapela, která si rychle osvojila dnešní trendy metalu a hned na svém debutu přichází s velmi silným materiálem, který sice nezapře inspiraci u jiných, v recenzi zmíněných jmen, ale vlastní silný potenciál bezpochyby má.

O novou a debutní desku švédské kapely Vildhjarta jsem zakopl celkem náhodou v poslední době; vlastně se o ní zmínil jeden zpovídaný muzikant v nedávném rozhovoru, takže zase taková náhoda to nebyla. Po první zmínce následoval celkem obvyklý sled událostí na bázi dvojkové soustavy, zjišťování, poslouchání, srovnávání a následného převedení do psané podoby. Postup už zaběhnutý, množstvím opakování vyzkoušený, jehož výsledek nyní předkládám.

 

Vzhledem k mládí dnešního spolku muzikantů by asi nebyl na škodu malý exkurz do historie a zmínění těch nejzásadnějších informací, mnohým jistě přijdou vhod. Vildhjarta (překlad slova se mi dohledat nepodařilo, znamená-li vůbec něco) je sedmičlenná formace ze švédského města Hudiksvall, které je co do počtu obyvatel o polovinu větší než moje malé Velké Meziříčí. Založení kapely je datováno do roku 2005 (o sedmi členech ještě mluvit nešlo), ale teprve až v roce 2009 na sebe band upozorňuje dvoupísňovým EP Omnislash, které mě ovšem minulo. Ne tak hledače nových talentů u vydavatelství Century media, u kterých vyšlo na sklonku roku minulého ono debutní album Måsstaden (ani toto slovo se mi rozklíčovat nepodařilo). Asi si říkáte, že od ničeho k Centrury je to pořádný skok vpřed, že by na té kapele opravdu něco bylo? Především dvě věci mě nepřestávají na dnešních mladých spolcích neustále udivovat – dravost, s jakou se ženou vpřed a s jakou dělají kroky ve svém vývoji, a potom instrumentální zručnost, s jakou se prezentují. Obojí je případ právě Vildhjarty.

 

Úvod alba patří lehkému instrumentálnímu preludiu, které může znamenat kde co a odkazovat na cokoliv. Následné hromobití ale hovoří dosti jasnou řečí, v první chvíli jsem měl dojem, že poslouchám nějaký ztracený materiál od Meshuggah. Vildhjarta se prezentuje technicky a posluchačsky více méně náročnou muzikou, která vychází právě z odkazu jejich krajanů, kteréžto dědictví rozvíjí v souladu s dnešními kritérii „moderního“ metalu. Při poslechu technických fines tří kytaristů, kteří mají na desce hlavní slovo, vás možná napadnou (kromě zmíněných) jména jako Animals As Leaders či Textures při poslechu nejen šesté Traces), tedy loviště progresivní, djentová a veskrze dnešní. Naprosto za zády necháte myšlenku o mladé kapele a debutním albu, protože to, co k vám bude doléhat z reproduktorů, je projev zcela suverénní a vyzrálé kapely, alespoň po instrumentální stránce. Ta je doplňována dvojící zpěváků, jejichž projev a barva hlasu jsou do značné míry obdobné (mírně připomínající Coreyho Taylora ze Slipknot) a tak v prvním dojmu možná jednoho od druhého nebudete rozeznávat lehce. Vokalisti na sebe ve svých partech zcela plynule navazují, tvoří jednolitý a nepřerušovaný hlasivkový proud a místy svůj projev staví vedle sebe a posilují se ve svém konání. V těchto pasážích vytváří kapela dosti řízné a destruktivní těleso, jehož sílu zaručeně pocítíte a po zásluze oceníte.

 

Snad jediná má výtka bude mířit ke kompoziční práci (vše ostatní nezmíněné je prostě dobré, nahuleným zvukem počínaje, animovaným bookletem konče). Booklet vůbec by si zasloužil vlastní odstavec, ale zmíním se jen stručně – animace jsou dílem grafika jménem Rickard Westman (více ZDE) a obálka alba z nich poskládaná je z mého pohledu zdařilá a vpravdě originální; líbí se mi. Ale zpět k oné kompozici. Vildhjarta je zcela evidentně nejsilnější v kramflecích ve vrstvení složitých kytarových ploch a v  rychlých a úderných pasážích, které jsou v různém množství doplněny oddechovějšími plochami mířícími až k ambientnímu horizontu. Ty ovšem působí někdy zbytečně zdlouhavě, kapela jakoby přešlapovala na místě bez jasné myšlenky a spíše se snaží prodat svou hráčskou ekvilibristku než zdatný hudební nápad. Kde někteří uvidí zajímavou kompoziční myšku, občasně nacházím spíš zbytečnou etudu s nejasným hudebním záměrem, ale uznávám, že to může být věc pohledu. Kromě tohoto neduhu ovšem album působí výborně, sám jsem zvědav, jak dlouho tato hvězdička bude zářit a do jakého jasu se časem rozsvítí.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky