Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Prohlášení za mrtvého neznamená definitivum. Své o tom ví jak zdánliví nebožtíci probuzení v branách krematoria, tak nyní ustálené trio Vintersorg, které se po velmi dlouhém čase hlásí o slovo novým albem. Nevím, kdo to čekal, spousta lidí už je nepochybně pohřbila. Nikdo nemládne, míza vysychá a ticho od roku 2017 navozovalo myšlenky o vyhoření vikingského ohně. Nakonec to ale vypadá, že Vintersorg pouze sbírali síly potřebné k vydání skoro hodinové nahrávky, která otevírá druhou desítku jejich bohaté diskografie.

Nejsilnější momenty v jejich historii už minuly, co si budeme…  Proto jistě nejen mě napadlo, jestli nebylo lepší se na to vybodnout a zůstat u ledu. Ale vypadá to, že kapela má stále co říct, i když často jen opakuje již známé fráze. Z mého pohledu poslední nahrávky čpěly profesionální rutinou jedoucí podle odřeného pravítka a jen udržovaly prapor v jakés takés pozici v půli žerdi. Škoda, že zde není odvaha strhat zaběhnuté pořádky a vnést do tvorby něco nečekaného, lámajícího modlu tradičních Vintersorg.

Loňskou novinku bych tedy nejlépe popsal jako neškodný, nekonfliktní produkt jdoucí naproti všem očekáváním. Nezbytný patos a vikingská hrdost jsou věci, na kterých kapela stojí a obojího se nám dostane požehnaně. Typické melodie vám okamžitě prozradí jejich tvůrce. Platí, že čím dál víc zde zakopnete o spokojeného sedláka s žejdlíkem piva, než o temnotu. Ta zase o kus vybledla a ztratila dávku tajemství. Album provází Vintersorgův zpěv s typickou artikulací, což je firemní značka jdoucí do hrobu s jeho majitelem. Je však třeba vyzdvihnout, že kromě halekání se stále nebojí použít hrubý řev, který ve spojení s tvrdými pasážemi dává albu důležité grády. Škoda, že jich není víc, určitě by albu přidaly na duchu a potlačily jeho dominující bezzubost. Když jsme u zpěvu, neměli bychom opomenout hostující zpěvačku Johannu Lundberg, která osvěží zaprděnou zkušebnu hned, ale jen v první skladbě. 

I přes snahu najít jakékoliv pozitivum je brzo jasné, že největší bolestí alba Vattenkrafternas Spel je nedostatek charizma. Je to až na výjimky sterilní, vyčichlá deska postrádající vášeň. V řemesle chyba není, Vintersorg jsou profíci tavící v tvůrčím kotli své letité zkušenosti. Ovšem ta neuchopitelná síla, která by mě držela za žrádlo a nutila dát si ještě jednu rundu tady není. Zbytkům vikingské hrdosti chybí vztek a ochota podmanit si plebejský lid. Black metalu nezbyla ani píď prostoru, jde o čistokrevné viking/folk odrhovačky. Některým popěvkům nejde upřít, že dokáží v hlavě udělat paseku a uhnízdit se na ní. Jde zejména o refrény. Své udělá taky silná klávesová podmalba, ale ta má rovněž na svědomí i ten „hodný“ dojem.

Vattenkrafternas Spel je album na víkendové posezení u sudu s chlebíčky a tatarákem. Druhý den si ho však s klidem odpustím, stejně jako zbytek zvětralého piva. Kdysi velmi zajímavá kapela se zdá vyčerpaná a podobné nahrávky jsou hluboko pod laťkou jejich dřívějších opusů.