Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Londýnští Voices opět křičí a stahují na sebe pozornost, po londýnské anabázi z roku 2014 přinášejí strastiplnou, temnou sbírku nafutrovanou strachem a úzkostí. Její srdce je zabaleno do mnohdy líbivého outfitu, v jejím nitru však dřímají nehezké myšlenky a prosakují ven.

Když poslouchám Frightened, je to jakoby se vedle mě otevírala jiná dimenze hudby. Podobný pocit jsem měl už u minulého alba London, které sice bylo mnohem tvrdší, ale sledovalo podobné cíle. Voices předvádějí naprosto svojský rukopis, vaří neodolatelnou, lehce dekadentní atmosféru, ve které jsem si letos našel pocitovou cestičku do anglické historie. Je to možná zvláštní, ale z této moderní formy hudby cítím zřetelné ohlédnutí k masivním pilířům katedrál, do hlubin voňavých živůtků vznešených dam a skrz londýnskou mlhu vidím k chatrčím na břehu Temže. A je jedno, že je tato fantazie mimo aktuální dění. Za hlavní příčinu považuji fakt, že Voices mají díky angažmá hostů s houslemi a violoncellem blízko k filmové hudbě. Tyto nadčasové, skoro až orchestrální pasáže patří k silným momentům desky a není divu, že pronikají na dřeň pocitových vláken. Tehdy fantazie rozvíjí svůj svět mimo racionální myšlení.

Album Frightened ukazuje z jiného úhlu, jak vypadá koketérie v avantgardním pojetí metalu. Není těžké zavřít oči a snít o umíraní, stesku a plynoucí řece. Hudba je tvrdá, ale jaksi neprvoplánově. Klame melodičností, čistým zpěvem, ale pod přísným pohledem recenzenta neukryje surovou podstatu. V ozvěnách, rezonancích, volném prostoru, ve kterém sledujeme silné drama, můžeme cítit deathmetalový základ stejně jako ten doomový. Každá skladba je svébytnou jednotkou, liší se rychlostí, formou, ale ta povadlá atmosféra starého filmu je všudypřítomná. Z ní vystupuje široká paleta myšlenek, možných deviací a přiznejme si to, i šílenství. Skoky mezi některými motivy jsou nečekané, překvapují však svou pružností a okamžitým spojením volných konců. Na jedné straně si můžeme dupnout při svižné, rytmicky syté skladbě jakou je třeba Manipulator, jinde s úzkostí pohlížíme do stinného zrcadla v zatuchlém, viktoriánském kabinetu a posloucháme temné bušení srdce.

Zpěv, to je u Voices silné téma. Hlavně se dá často nazvat opravdu zpěvem, je zřetelný, melodický s příjemně hlubokým tónem. V kusech, které smrdí avantgardou na sto honů (Rabbits Curse) nabírá teatrálně školenou formu, deklamuje s povýšeným přehledem naslouchajících mas, pak najednou haleká a ujede někam za přetažené mantinely.

Avantgardou v pravém slova smyslu bych to nazval. Není to sice kdovíjak zapeklitá nahrávka, ale normální není. Právě ta slabá vyšinutost ji povyšuje nad nudné okolí a zároveň se není třeba bát nepochopení. Kytarové nápady nabízejí divoký metal stejně jako akustická melodramata, bubeník se dokáže slušně vyřádit i sekat latinu v nudném, strojovém tlukotu. Posluchače oslovuje intermezující šepot uprostřed dunivého okolí i plechový hlas nádražního tlampače. Normální se snoubí s přiměřenou šíleností a je to ve zdravém poměru. Některé myšlenky jakoby se bolestivě rodily z chaosu zvuků a skoro cítím ten bolavý vznik, který je omluven dokonalým výsledkem.

Oproti minulému London Voices notně ubrali plyn, tvrdost nahradila atmosféra a hlubší prožitek. I tak má album daleko do nahnilé měkoty a dokáže pěkně popálit i přes výraznou melodiku. Ve výtečné Iwsia je to černé na bílém, chybí už jen ten film, který by mohla dotvářet a šlechtit. A tak je to skoro se vším, album by mohlo být divným soundtrackem k divnému filmu. Ovšem samo o sobě je dostatečně zajímavým zážitkem, kterým by si měl každý projít.