Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Voidmonger - Lies of Aquarius

VoidmongerLies of Aquarius

Jirka D.21.2.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od kapely
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.

Český industrial metal nemá na růžích ustláno a vždycky, když mi někdo podsune domácí desku s tímto žánrovým zařazením, klesne mi skokově tlak až na samou hranici omdlení. Jestli jsem někdy v nějaké slabé chvilce pochválil nějaké takové album, hluboce se za to omlouvám, nepřipomínejte mi to a slibuju, že už se to nestane. Nestane se to ani v případě této desky Voidmonger, která se objevila v prostoru loni v září, v říjnu jsem si ji oficiálně stáhl a od té doby přemýšlím, co jsem nepochopil, co mi uniklo z její podstaty a že přece tam musí být něco dobrého.

 

Za Voidmonger komunikuje Ota Hobst (například Minority Sound) a tuhle formaci označuje jako uměleckou skupinu, což může na první dojem vypadat lehce podivně, ale při bližším seznámení to začne dávat smysl. Důraz na vizuální a koncepční stránku a vlastní provedení na úrovni jakési divadelně-akrobaticko-pyrotechnické show jasně ukazuje, že nejde pouze o kapelu ve smyslu, v jakém ji chápe asi většina z nás, ale spíš o jakýsi druh audio-vizuálního umění. Při shlédnutí několika videí na internetu nebo prohlédnutí dostupných fotek je třeba uznat, že jde o působivé a efektní představení, které ale má potenciál odtahovat pozornost od hudebního obsahu. A ať se to někomu líbí nebo ne, ten je pro mě podstatný.

 

Voidmonger

 

Deska Lies of Aquarius je první z plánované trilogie a dle oficiálních slov je úvodem do Voidmonger universa a vypráví o konečném soudu Kazatele nad lidským pokolením. Vyšla kromě digitální podoby i na vinylu v limitovaném množství a budiž zde poctivě zmíněno, že vinyl nám byl nabídnut k recenzi. Stejně tak musím přiznat, že úvodních několik vteřin poslechu jsem choval naději, že mám před sebou slušnou desku, protože právě tam zní ne nepodobně takovým Corrections House, a i kdyby šlo jen o zdařilou kopii téhle pro mě kultovní kapely, vlastně by to bylo pořád dobré. Ale ne, další pokračování první a současně titulní skladby mě vrátilo zpátky do reality a můj tlak se opět propadl do velmi nízkých hodnot. Proč? Vezmeme to nějak postupně:

 

1. Snaha o velký až osudový příběh je křečovitá a naprosto tomu neodpovídá schopnost smysluplně napsat a naplnit aranže nástroji a zvuky. Z mého pohledu jde spíš o torzo podladěné kytary, různých elektro-stop a naprosté hrůzy v podobě bicího automatu. Už jenom nazvat ty pleskavé a roztrhané zvuky bicími mi připadá hodně přes čáru a se vší vážností píšu, že opravdu dlouho, jestli vůbec někdy, jsem neslyšel něco tak příšerného. Ten dvoukopák v Satrimal Depths nebo v Heretical Aftermath přece nikdo nemůže myslet vážně?!


2. Hlas je v úplně stejném duchu křeč. Co nemá od podstaty dohání přehnaným důrazem a ve výsledku působí jako když chce malý kluk zařvat jako dospělý chlap. Kdo je hlavní vokalista, nevím, sestava se nikde neuvádí, ale naprosto mu chybí charisma pro takto zamýšlenou, temnou desku a – ať se na mě nikdo nezlobí – působí spíš směšně.


3. Přehnaná elektronická stopa, což je dědictví Minority Sound, kde jsem měl úplně stejný problém. Typicky například v Guiltseeker, kde různé vrzavé elektro zvuky velmi úspěšně ničí atmosféru skladby, kterýžto problém si dovolím zobecnit pro celou desku. Do značné míry to může být moje osobní nastavení v tom duchu, že dobrý industrial je hodně o atmosféře a účelnosti, a že neplatí úměra „čím víc zvuků, tím víc industrial“, ale stejně tak si troufnu napsat, že to do značné míry platí všeobecně.


4. Laciná produkce a katastrofálně roztrhaný zvuk. Nikde jsem nedohledal studio nebo zvukaře, který tohle dával dohromady, ale troufnu si tvrdit, že jde o nějakou formu „udělej si sám“, ať už jde o technické provedení nebo i dohled nad nekorigovanou uměleckou ambicí. Poslech na sluchátka vyloženě fyzicky bolí a už jednou zmíněná stopa bicího automatu mě uvádí do stavu těžkého zoufalství.

 

 

 

O tom, jak moc původní záměr přesáhl konečnou realitu, by se dalo psát ještě dlouho, ale uzavřu to. Asi rozumím nebo se aspoň snažím porozumět celkové umělecké ambici směřující k něčemu víc než jen k hudební nahrávce. Může být, že efektní show zaujme a že celý ten příběh je svým způsobem ojedinělý. Bohužel samotná realizace pro mě podstatné části celého projektu, tedy té hudební, dopadla tristně a představa dalšího poslechu něčeho takového mě upřímně děsí. Vzhledem k pozitivním recenzím, které jsem už viděl, rozumím i tomu, že můj pohled není pro Voidmonger ten stěžejní a tak si dovolím skončit mým oblíbeným citátem z Čapka, který jsem už někde použil, ale mám dojem, že se hodí i dnes.

 

Koukejte se, já vám něco navrhnu: já si budu o vašem libretu myslet, že je to šmejd

a plagiát, a vy si budete o mně myslet, že jsem idiot nebo co, a je to.

 

(Život a dílo skladatele Foltýna, K. Čapek, 1939)


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

AntikKK / 21.2.25 7:34odpovědět

Nepotěšil jste mě, ani já vás nepotěším: )

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky