Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Voluptas - Where Celestial Bodies Guide Not

VoluptasWhere Celestial Bodies Guide Not

Bhut1.5.2025
Zdroj: Mp3 (320kbps) //promo od kapely
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Stojí před námi dílo s názvem Where Celestial Bodies Guide Not. Což tedy znamená, že vás Voluptas vezme do míst, kam Aštar Šeran nedosáhne svou bezbřehostí, bo se bojí tmy a tesáků, co takový kousek ukrývá.

Je pět let dlouhá, nebo krátká doba? Ono stejně záleží na úhlu pohledu. Pro jednoho je takový časový rozestup mezi nahrávkami oblíbené kapely možná dlouhým až nekonečným čekáním. Pro jiného — a do této smělé skupiny se troufám zařadit — je to vlastně úplně v pohodě a v současné uspěchané honbě za muzikou je to tak akorát. Za tu dobu krásně prostřídám svá oblíbená zákoutí a doplním chybějící vzdělání a mezery v policích, abych se pak mohl zase věnovat koloběhu od počátku. Proto mi to čekání na další zářez tuzemské avantgardní veličiny Voluptas nepřišlo ve výsledku vlastně dlouhé, jakkoliv ten rozestup byl o něco málo delší než u předchozích nahrávek.

 

Nuže, stojí před námi dílo s názvem Where Celestial Bodies Guide Not. Což tedy znamená, že vás kapela vezme do míst, kam Aštar Šeran nedosáhne svou bezbřehostí.

 

Asi je to nějaký recenzentský stihomam, nemoc z povolání, či jiný neduh dlící v mé hlavě, ale během poslechu na mě vybaflo hned několik různých hudebně příbuzných kapel, ke kterým lze novinku připodobnit. Rozhodně to nevnímejte jako autorský záměr, ale spíš jako odrazový můstek a azimut úhlu pohledu, respektive souřadnice, kterým směrem nakroutit svoje receptory. No, abych to zjednodušil: jsou tu místa, harmonie, nálady, které mi prostě vpíchly vzpomínku na nějaké jiné kapely.

 

Třeba hned úvodní track, který je vlastně nervním intrem. Sice v něm slyšíme vrnění cella a hru rozervané nálady a nepřející doomově laděné atmosféry, ze které nelze očekávat výbušnou radost a bujaré pokračování. Jakkoliv mám tento hudební nástroj navždycky propojen podvědomím s kdysi finským kvartetem hrajícím výhradně na tento nástroj (postupem doby se z nich stalo něco docela odlišného), přepadla mě vzpomínka na první dvě skvělé desky náladotvůrců A Forest of Stars. Jde o jakousi poťouchle vyšinutou hru s trpělivostí posluchače. Ostatně tato viktoriánská seance svou éterickou entitu otiskla do vícera ploch našinců Voluptas.

 

 

S druhou skladbou jsme nemilosrdně vrženi do osidel řvoucích blackmetalových vichrů, ve kterých se po nějakém čase začíná ozývat hlas trýznivých Ephel Duath, jelikož ten saxofon prostě evokuje nutkání použít slůvko jazz nebo nějakou jinou pitomost. Ono to tak samozřejmě není — a právě proto jsem si vzpomněl spíš na ty Ephel Duath. Šlapavá gradace skladby Sol Indiges zase vyvolává šelmu jménem Velnias, která má nahrávky podobně rozvržené — totiž nenápadně útočící z různých stran. Ovšem utíkání od jednoho připodobnění k druhému dává dohromady výsledek, který se takto popsaný snadno zjeví jako paskvil nesourodé hmoty, ale věřte mi, že to drží velmi pevně. Dokonce víc, než kdy předtím Voluptas vymysleli. Já bych tu prostě rád poukázal na to, kterak jde o pestrou, přesto žánrově hlubokou nahrávku.

 

A jak už to u takových kousků bývá, nic vám nedá zadarmo. První poslech byl v mém případě spíš nevinným očichem, ve kterém se ani jedna strana nerozhoupala k tomu, aby ukázala vše, co by možnému vztahu mohlo prospět. A tak jsme pokračovali dalším a dalším randevú, až z toho vznikla fascinace.

 

Pokud se budete prokousávat stejně jako já – těžkopádně a ostýchavě – zkuste se nejdřív zaměřit na ty rychlé smrště a divoké pasáže. To jsou útočné šrapnely bodavého rázu. Obskurnost, ve které je obaleno několik nezařaditelně psychedelických vět, se pak začne jevit jako smysluplná, mapu znající hra, která exploduje v nenápadných melodických vyhrávkách a vzletných momentech. Pak i ty pomalé pasáže začínají těžknout a škleby se samovolně démonizují.

 

Netradiční a neotřelý je tento black metal, avšak přesto v sobě nese řadu stop a odkazů k existujícím kultům tohoto žánru. Však je to tak přeci správně. Autoři dobře rozvrhli střídání kvapíků s pomalejšími momenty, aby je důkladně proložili těmi podivnostmi či ještě temnějšími momenty, kterými celek báječně koření. Výsledek je pestrý navzdory svému na oko jednotvárnému obalu. Právě naopak – je to nápadně neustále se vyvíjející a rozvíjející úkaz, který s každým dalším zkoumáním přináší nové a uchvacující poznání. Silná záležitost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky