Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bylo mi krásných 19 let, když jsem si to líně vykračoval Teplicemi. Chodník mi teplo léta vracel rozpáleným žárem a já do sebe ohýbal plechovku piva. Město, ve kterém mám údajně své rodinné kořeny, a přesto jsem v něm byl poprvé. Od nádraží do kopce, festival. Jeden z mých prvních. Headlinerem byla tenkrát Lucie, já šel na tehdy ještě neznámou finskou kapelu, která tady vystupovala poprvé. Nezbytná prohlídka policejními strážníky, občanky, kamarád se chce málem porvat, protože nemá rád autority. Mizíme za rohem, zapraská další dvojice plechovek a bublinky zašumí v puse. Areál už duní, krámy na přespání pouštíme z rukou a jdeme si rozhýbat končetiny. Někdo hlasitě krká, slunce pere do palice a nečekaně zlá metalová metelice metelí svoje ukolébavky.  Zahlédnu dým mezi odposlechy a cítím jiskření statické elektřiny. Tohle mám kurevsky rád. Je jedno kdo hraje, proklepat hned na začátku je prostě potřeba. Někdy to skočí, jdeme se napravit a rozhlédnout. Zdálky přijíždí velký autobus, přímo mezi lidmi. Patrně návštěva ze severu.

Než se pořádně rozhlédnu, někdo mi zaklepe na rameno. Ta holka je o hlavu menší než já, červené vlasy, a že co tady dělám. Brebentí jako mravenec, velký autobus zatím zastavuje a já se dozvídám, že pankáčům metalisti nevadí, že nás tu budou tolerovat. Vypadá to na tiskovou mluvčí celé její generace. No paráda. Byly devadesátky, Waltari akorát vydali vesmírnou jízdu Space Avenue a Kärtsy po vystoupení z autobusu vypadal, že se opravdu vrátil z cesty mimo naši galaxii. Nezemsky. Nebylo od věci být u toho a než se rozkoukal, už rozdával autogramy. Moje cédo šlo z ruky do ruky a už to tam bylo, rovnou přes svůj xicht. Památná chvíle. Kštice rudých vlasů nelenila a nechala si podepsat ruku, o kapele Waltari ale nikdy neslyšela. Netrvalo dlouho a Waltari hrábli do strun, jejich pestrá směs stylů rozdivočela i přicházející fanoušky Lucie, kteří si začali rozšiřovat obzory. Rudovlasá divoženka pařila jako o život, a protože byla malinká, dopřál jsem jí rozhled ze svých ramenou. Už v té době jsem pochopil, jakou sílu dokáží Waltari naživo prát do lidí a jakým způsobem jejich muzika komunikuje s lidmi. Vedle tvrdých pasáží házeli předělávky od Madonny nebo Beatles, vedle palby bicích dunivé pasáže elektroniky a všudypřítomná Kärtsyho postavička, co pobízí dav. Pařba k zbláznění a mokrý klín za krkem.

Od té doby vím několik zásadních věcí. Že Waltari to umí na podiu roztočit neopakovatelným způsobem (jak jsme se tady v ČR mohli několik let po sobě přesvědčit). Že festival pro nás skončil zoufalou nocí, kdy kamarádovi údajně málem přejeli nohy, protože se pořadatel rozhodl demontovat podium hned v noci a náklaďáky pouštěli přes stanové městečko. A taky to, že menším holkám je dobře, když jsou nahoře.

Waltari jsou tady s patnáctou deskou, která dokazuje, že kapela na to ještě má. Dělat svoji show. Možná trochu víc vlezlou, někdy moc parodickou a někdy příliš přepálenou, ale prostě svou. Takhle fakt nikdo jinej nehraje, a i když tohle je fakt klišé, u Waltari tyhle kecy klidně použiju. Když jsem si projížděl jejich diskografii od začátku na konec a zase zpátky, zjistil jsem, že tenhle dortík mnoha chutí plácali až na dvě výjimky po celou dobu. Těmi výjimkami si myslím, že je death-metalová symfonie v ještě hlubším než hlubokém C a deska po ní, tedy Space Avenue. Tu druhou jsem si postupem času pasoval jako tu nejlepší desku od Waltari, která až na děsivej tuc-tuc blázinec Mad Luxury šlape ve svém elektro-thrashi jako bič přes půlky. A celý je to bez Waltari-cirkusu, indrustriální, totálně ujetý. Po čase si myslím, že jako byla odvážná jejich symfonie, stejně tak odvážná (a dost nedoceněná) byla tato deska.

Global Rock od začátku sází jeden hit za druhým, co skladba, to jiný styl. Rozdíl proti pět let starému předchůdci You Are Waltari je v pestrosti, i když se kapela stále snaží o to samé. Tady to ale funguje daleko lépe. Je fakt, že tady sice není táboráková smaženka Right Wing Theme, je tu ale slušné procento výborných Waltari výplachů. Asi nejvíc si dávám No Sacrifice, takový space úlet, v jehož duchu bych si přál mít klidně celou další desku. A vedle toho druhou rubanici, And The. Naopak tucárničku Boots, klasickou Waltari tancovačkovou šablonu, tu bych opravdu rád z desky zcela vymazal. A takhle to mám nejen u nové desky. Něco sedne a něco nesedne vůbec. Waltari se za ty roky vypracovali do pozice kapely, která si může k posluchači dovolit cokoli. Já rád přeskočím, když je co (a na většině desek někdy od časů symfonie prostě je vždy něco, co už nedávám). Celkově jsem ale s drtivou většinou skladeb nadmíru spokojen. Mnoho z motivů se opakuje, mnoho věcí smrdí sebevykrádáním, mnoho návyků zůstalo. Co ale taky chcete, po čtrnácti deskách. Waltari každopádně umí nadále překvapovat, jakým způsobem inovují své postupy a napodobují rubanice, které někde zaslechnou. Jsou jako ta malá punkerka, která leccos odkouká, posnaží se a pak člověku vytře zrak. A ani jí, ani Waltari odvaha nechybí. Střídat polohy se totiž musí umět.

Časy Big Bang nebo třeba vypalovaček ze staré Torchy jsou dávno v hajzlu, klidně si je ale protočím znova desetkrát. Nesmrtelnost některých Waltari kusů je zjevná, nesmrtelnost nových věcí je otázkou. Pustím si tohle za deset dvacet let? U starých desek Waltari trávím ročně docela dost času a končím někde u Radium Round, kterou navíc nedojedu vždy úplně celou. Pak už mám docela problém sjet to celý bez vynechání. Global Rock je ale velmi dobrým kandidátem na to, aby se směle zařadil za Big Bang. Je to podobná trysková skládačka, co nepostrádá konečně zase tvrdší nátěry a dobrý vyřvávačky (The Way za všechny). Víc asi ani chtít nemůžu.