Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Warmrain - Back Above The Clouds

WarmrainBack Above The Clouds

Jirka D.23.7.2019
Zdroj: 2CD v jewel case se slipcase (# RAIN002CD) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Warmrain se na své první dlouhohrající desce rozhlížejí dost nejistě a jediné, co se jim zatím daří, je kopírovat jiné.

Jsem vždycky trochu obezřetný, když se o některé desce v řečech kolem ní píše „must have“, protože mi to přijde spíš jako takový zoufalý pokus dodat váhu něčemu, co by samo o sobě bojovalo o svou existenci těžce. V případě desky Back Above The Clouds byla tato poznámka doplněna tím, že jde o „must have“ nahrávku pro fanoušky Stevena Wilsona, Pink Floyd a good prog rock, a k tomu bylo připojeno pár honosných citátů z recenzí jejich prvního EP Absent Friends. To vyšlo v roce 2011 a od té doby bylo u Warmrain téměř ticho. Což není žádná sláva.

 

Warmrain band

 

Na druhou stranu se po osmi letech Warmrain vytasili hned z 2CD albem, i když správně bych měl používat singulár a psát vytasil. Za touhle kapelou s tak pěkným, hřejivým názvem stojí především Leon Joel Russell, pod čímž si lze představit autorství hudby, celkového konceptu, příběhu a tak dál. Trochu jako Wilson na sólové dráze, což je ale připodobnění, které žádný další hlubší obsah nemá. Ten příběh a koncept nezmiňuju jen tak náhodou, protože konkrétně pro tuhle desku jde o výchozí bod, jak k ní přistupovat a jak ji začít chápat. Ono mezi námi - nic jiného ani nenabízí a je vůbec otázkou, jestli ta téměř až esoterika ukrytá v konceptu je nějakým způsobem pro posluchače důležitá nebo přínosná. (Všechno si můžete nastudovat na vypiplaných webovkách souboru v záložce concept ZDE.)

 

Z celkové prezentace kapely a nahrávky je zřejmé, že Russell má všechno hluboce promyšlené a nejde jen o pár náhodných písniček pro nic za nic. Na tomto místě nechávám stranou, že na zadní straně obálky chybí v tracklistu prvního CD jedna skladba, a budu se soustředit hlavně na hudbu. Tak především - Russellův rukopis není jeho vlastní, ale pečlivě okoukaný u jiných. Ve škole by dostal černý puntík, dostane ho i tady. První jméno - David Gilmour. Snaha přiblížit se jeho zpěvu a kytaře je až zarážející, místy trapná. V prvním případě se to celkem daří, neb Gilmour nikdy nebyl zpěvák non plus ultra, v případy kytary je to parodie. Jméno druhé - Pink Floyd. Russell se snaží hodně kopírovat floydovský zvuk, což asi neumím popsat nějak jednoduše slovy, ale pokud máte Floydy naposlouchané a pustíte si Warmrain, budete se červenat až na zadnici. Jméno třetí - Anathema. A konkrétně Anathema na rekreaci, akustická, utahaná, samozřejmě z pozdnějšího období, třeba plus mínus kolem desky Falling Deeper (2011). Oproti všem zmíněmým má ale Warmrain jednu zvláštnost, a to že až k nesnesení nudí.

 

Docela dobře si vzpomínám na první poslech, k němuž jsem přistupoval pod dojmy výše citovaných doporučení celkem s očekáváním a úvod první skladby toto napětí slušně podporoval. Pod povrchem kytarových melodií probublávalo napětí, z něhož jsem čekal, že vzejde energický a široce rozevřený prog rockový zážitek, ale nestalo se tak v úvodní skladbě a jak jsem měl později zjistit, nestane se tak ani ve skladbě žádné další. A teď si vemte, že v součtu mají oba kotoučky přes 90 minut - devadesát (!) minut naplněných muzikou založenou na akustické kytaře a zpěvu Leona Russela. I taková floydovská Wish You Were Here proti tomu zní jak progresivní hymna. Takže stejně jak před poslechem bylo očekávání docela vysoko, tak s postupujícími minutami upadalo a upadalo, a to až do té míry, že každému dalšímu poslechu předcházela chvíle přemlouvání sebe samého, že poctivou recenzi nelze spáchat bez poctivého poslechu. A tak jsem poslouchal...

 

 

... a s dojmy to šlo dolů a dolů. Nejen že jsem neobjevil hudebně nic skutečně podnětného, ale postupně mě album začalo nudit a v závěru naprosto ... no prostě se mi nelíbilo. Jistý moment zvýšeného zájmu znamenal přesun z poslechu „na bedny“ do sluchátek, v nichž se naplno ukázalo to, co šlo už celkem dobře tušit - zvukově žádná výhra, za Pink Floyd o světelný rok. Problém je hlavně v tom, že někdo zvukový záznam slušně ořízl a ten se ve výraznějších momentech ochotně rozpadá, nejvíc v případě bicích, které při každém razantnějším úderu udělají ve sluchátkách hlasité „křach“ ... což tak nějak asi souzní s tou hudbou plnou melancholie a citlivých stránek lidské duše.

 

Takže jsem nakonec došel do fáze, když jsem si říkal proč? A jestli to má nějaký smysl, když je tu po ruce tolik dobré hudby? Nemá. Přesně tak.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 11.11.19 10:06

Nemohu se zbavit dojmu, že Akerfeldt a spol, i přes chvályhodnou snahu, nemalou porci výborných nápadů a nesporné odhodlání, tlačí tu svou kárku poněkud toporně a nepřirozeně. Ano, na In Cauda Venenum se toho děje spoustu. Spoustu zajímavého. Nicméně mě prozatím při každém poslechu přepadá neodbytný pocit lehké otravnosti... Opeth chvilku oblékají vyžehlený kabátek z období někde kolem Ghost Reveries, chvilku jakoby bloumali u Kinga Diamonda na hřbitově, jindy jsou zas natolik milí, krásní... a chvílemi bohužel až přearanžovaní... Možná vyslovím poněkud kacířskou myšlenku, ale momentů, kdy Akerfeldt se Svalbergem a občas i Akessonovou kytarou zní prakticky unisono, je na můj vkus zbytečně mnoho. Snaha o efektní vygradování atmosféry se u mě jaksi tentokrát míjí účinkem. In Cauda Venenum mi připadá jako složitá matematická rovnice... ...chybí mi hravost a drzý úšklebek Heritage:-) Uvidíme v pátek v Norimberku...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky