Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je čas si dát trochu snových melodií, trochu fantaskních výjevů, trochu filosofie, psychologie, a přitom plout na vlně zdánlivého klidu, pod kterým divoce tepe horký dech lidstva. Konspirace, zda byl Paul-Michel Foucault Fantomasem, nabývá na obrátkách užitým obalem této nahrávky. Otázka je nezodpovězená a visí tajuplně ve vzduchu. Michel Foucault byl ve své době poměrně revoluční osobou, a proto není divu, že se stal inspirací k neotřelé hudbě. A o čem je pořád vlastně řeč? Hudební projekt Was A Foucault A Fantomas? přichází se svou prvotinou History Of Madness a citelně se opírá o studie a poznatky výše zmíněné persony. Hudebně je to kolébání se na vlnách ambientních, lehkých post-punkových odlesků a takřka shoegazeových skřípání. Šílené? Naprosto!

Dokonalost v určitém minimalismu snad není potřeba člověku sáhodlouze vysvětlovat. V jednoduchosti je krása. Přesto bývá zajímavým zpestřením, když je okrášlena nějakými drahokamy a zajímavými motivy. Nejinak pracuje tato nahrávka, která nabídne jednoduchý rytmus s dominantní, přesto důmyslně ukrytou baskytarou. Kytarové vrnění a skřípání hraje výraznější element v narušování nálady a nejen to, je tu řada zvláštních ruchů, které vlastně vytvářejí stěžejní motivy jednotlivých skladeb. A aby se nejednalo o strohé instrumentální dílo, je do skladeb vložena porůznu přímá řeč, která čte úryvky a střípky z knihy Dějiny šílenství právě od Michela Foucaulta. Koncept veskrze jednoduchý a podotýkám, že naprosto funkční a plně podmanivý.

Ono se to možná jeví v prvním okamžiku jako něco nesourodého, ale věřte, že poslech zaměřený primárně na celou nahrávku vám odpoví v novějších rozměrech. Zaposlouchejte se do hlubin instrumentů a přemýšlejte nad předříkávaným textem. Ta kombinace je úžasná a strhující. Naprosto funkční a řekl bych až hypnoticky manipulativní.

Za projektem stojí Tomáš Andřejovič, kterého můžete snadno znát jako baskytaristu Mörkhimmel nebo zašátrat hlouběji v paměti a vylovit !úl.. či Vekslan. Tato osoba je však neméně známa jako ústřední ilustrátor obálek fanzinu Telepatie nebo obalů všelijakých kapel. Tyto světy se však nepříliš protínají ve vyznění hudby a spíše nutí člověka si před poslechem utvářet možné domněnky, které se vzápětí ukážou jako zcela liché. Ta muzika je jinde, ta muzika je přívětivé downtempo nebo trip-hop, chcete-li. Má pozoruhodnou strukturu, kdy dokáže jemně hladit a nepříjemně popichovat. Zneklidňující citace pak v hlavě vykreslují další a další rozměry a sféry. Veskrze dokonalé dílo.

Líbí se mi fakt, že skladby nejsou pojmenované, ale jen číselně zpřehledněné. Osobně třeba nedokážu vybrat nějakou konkrétní jako příklad. Mám rád, když si nahrávku poslechnu od jejího začátku plynule až na konec a nechám na sebe volně působit její děj, který je i není dramatický. Ta soudržnost, kdy nic nevyčnívá, je až příkladná. Přesto dokážou určité momenty vytáhnout na světlo nevšední motivy a zaručeně zaseknou drápky do hlavy a její paměti. Líbí se mi, jak si autor hraje s žánry zcela přirozeným a nenuceným způsobem. Někde nechává větší důraz na noisové atmosféře, jinde víc povolí post-punkové otěže a vrnění. Ono se toho tady nakonec děje docela dost, ačkoliv se to na první dobrou nemusí hned projevit. Důležité stejně je to, jak ta muzika pracuje s vaší hlavou jako celek, jako komplexní psychologické cvičení.

Michel Foucault (1926–1984) byl francouzský filosof, historik myšlení a společenský teoretik, který patří mezi nejvlivnější myslitele 20. století. Zabýval se především tím, jak společnost vytváří představy o vědění, normalitě, šílenství, moci a kontrole. Do širšího povědomí se dostal knihou Dějiny šílenství v době osvícenství, ve které zkoumal, jak se v evropské kultuře měnil pohled na duševní nemoc a na lidi označované jako „šílené“. Ukazoval, že šílenství není pouze lékařská otázka, ale také společenský a historický konstrukt – tedy něco, co se v různých dobách vykládá různými způsoby. Další významná díla, například Dohlížet a trestat, se věnují mechanismům moci. Foucault tvrdil, že moc není jen něco, co drží stát nebo panovník, ale prostupuje každodenním životem – školami, věznicemi, nemocnicemi, armádou i vědou. Zajímalo ho, jak instituce formují lidské chování a vytvářejí představy o tom, co je „normální“. Jeho myšlení ovlivnilo filosofii, sociologii, historii, kulturní studia i umění. Byl známý nekonvenčním stylem práce, odmítáním jednoduchých odpovědí a snahou odhalovat skryté struktury, které ovlivňují naše vnímání světa. Foucault zkoumal, kdo určuje, co považujeme za pravdu, normální chování nebo odchylku – a jakými prostředky se tyto představy udržují.