Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wayd - Reinvent

WaydReinvent

Jirka D.27.1.2026
Zdroj: WAV (16 bit, 44.1 kHz) // promo od kapely
Posloucháno na: MARANTZ UD7007 / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR
VERDIKT: Určitě výborný návrat na scénu a je dost škoda, že elán první poloviny alba nevydrží až do jeho konce.

Slovenští Wayd jsou zpět a bylo to myslím září loňského roku, kdy se kapela ozvala s tím, že v listopadu vyjde jejich nová deska. Ta předchozí pojmenovaná Ghostwalk spadá až do roku 2007, z čehož je jasné, že tvůrčí pauza byla hodně dlouhá a jméno kapely spíš žilo jen někde ve vzpomínkách. Kdo vzpomínal, dobře udělal, kdo nevzpomínal, má možnost to teď dohnat a rovnou navázat aktuální deskou Reinvent.

 

Jestli na Wayd bylo vždycky něco sympatické, byl to jejich neortodoxní přístup k metalu, a jestli za mě v něčem váhali, byla to grafika a jejich logo. Při prvním pohledu to celé působilo dost amatérsky, a tak trochu jako slepené na koleně, což byla za mě dost škoda. Řekl bych, že když se někdo neznalý věci podívá na jejich starší tvorbu, na obálky desek a jejich celkové ztvárnění, nabude nejspíš dojmu, že má co do činění s nějakou hluboce podzemní devadesátkovou agro kapelou. I když právě v polovině devadesátých let Wayd začínali, těžiště jejich aktivity spadá do prvního desetiletí nového milénia a tam už se s grafikou i na lidové úrovni nějak pracovat dalo. Přístup Juraje Červeného coby autora současné titulní grafiky je za mě o poznání zajímavější, ale pořád to není ono. Co je to za kapelu? Co je to za desku? Nemám rád, když při pohledu na obálku nepoznám, o koho jde. Chtělo to (konečně už!) nové logo a společně s názvem desky ho nějak umístit na obálku.

 

Wayd band

 

Hudba naštěstí funguje o poznání lépe a hned od úvodních vteřin Wayd šlapou jak hodinky. Nástup v podobě skladby Algorithms of Hate je vynikající a skoro si říkám, že je škoda takhle vystřílet všechny ostré hned zkraje. Death-metalová rubanice po vzoru starých Opeth, navíc s výborným saxofonem, strhující a s drajvem, současně plná zákrut, nepřímočará a zvláštně nervní jak pro fanoušky Voivod. Což je prvek, který mnohem větší prostor dostává v následní, ještě víc nervní a zběsilé Marble. Jestli Wayd chtěli říct, že jsou zpět, tak líp to říct nemohli. A nepolevují. S trojkou Walpurgas přichází další z vrcholů alba, kytarově úžasně propracovaný a s vynikající rytmikou, jen tykráso, to fakt muselo skončit takovým žabařským fade-outem?

 

Pak deska trochu polevuje, ale ono není divu, protože vydržet tempo a kvalitu prvních tří skladeb není jednoduché. Pořád ale jde o nadstandardní metalový zážitek (zkuste se zaposlouchat do byskytary v Chains of Tradition) plný kroucených zatáček, odboček, vyhrávek a především schopnosti kapely se v tom neutopit a stále držet směr. Což se mi na desce líbí vlastně skoro nejvíc – že i přes komplikovanou stavbu, rytmickou složitost a přes všechny změny tempa a nálad drží pevně pohromadě a cílevědomě směřuje vpřed s razancí a energií dobré metalové desky. Žádná přehlídka pro přehlídku, žádné cvičení pro cvičení, ale jen dobrá a současně chytrá metalová deska.

 

 

Tenhle můj pocit se ale láme se sedmičkou When Less Is More, která je za mě slabší a zdaleka nedosahuje účinku šesti předcházejících skladeb – její jednodušší, kostrbatě navázaná a celkově méně soudržná kompozice přináší první pochybnosti, které naplno vyhřeznou s následující Limits of Introspection. Jakože trumpeta fajn, ale ta skladba má potenciál pouze jakou outro na závěr desky, takové samostatně neživotaschopné a blouznivé cosi. Dál to nedávám. Úvodní popěvek v Disparity mi připadá jako bonus, taková zdravice ze studia „čauky lidi, máme vás rádi“, ale jinak? Po tom skvělém úvodu desky, kdy se člověk zapomínal nadechovat z toho, co slyšel, připomíná tohle spíš nějaký špatný, nanicovatý vtip. To Wayd neměli v zásobě nic lepšího, že se na desku muselo dostat tohle?! Jakože Nocturnal Shredding je opět skladba v kondici, ale bohužel už v ní nejsem já. Už skoro ani nemám sílu napsat, že poslední třetina desky chtěla zásah producenta, přeházet pořadí skladeb a nad nutností některé z nich zařadit do finálního tracklistu pořádně popřemýšlet.

 

Je to škoda. Je to škoda dvojnásob, když deska začíná tak skvěle a docela dlouho jí to vydrží. Zavírám oči před hodně plochým a zbytečně hlasitým masteringem, před tím, že třeba zvuk bicích mě svou neživostí příliš nebaví, ale to, jak se album zvrtne ve své druhé polovině, to přejít nedokážu. Dvojí konec desky v podobě Limits of Introspection a Nocturnal Shredding, nejistá When Less Is More a vyloženě dětská Disparity kazí dojem, který hodně vysoko vytlačily skladby v úvodu. Ty jsou vynikající a tam říkám, že návrat Wayd se povedl skvěle.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky