Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jako se to stalo na posledním albu A Romance With Violence od kapely Wayfarer. Tady se potkaly dva proudy, které většinou valí každý po své vlastní cestě a křižovatek k jejich setkání moc nebude. V této kapele a v tomto čase atmosférický black metal potkal kovboje a jejich country vzal na milost. Zní to divně, ale ještě divnější je snad to, že tahle spolupráce funguje. Pravda, toho venkovského vlivu není mnoho a blackové jádro ani zdaleka není ohroženo na životě. Nejsilnější dojem jako ze špagety westernu tak máte z obalu desky, potom salooního intra a to je asi tak všechno. Ovšem i ten slabý pocit, který občas během poslechu prolétne kolem vás umí zakouzlit s náladou desky.

Wayfarer pokračují na své pouti po hranici průmyslového Denveru a divé přírody na západ od něj. Jako na předchozím albu (recenze tady) i nyní do sebe roubují vlivy, které hezky pohromadě tvoří nevšední nahrávku. Schválně neříkám originální, ale nevšední. V nějaké formě už tu všechno bylo a záleží jen na tom, jak se směs aktuálně uvaří. Wayfarer jsou především ryzí black metal, ale nezapřou také přítulnost k obyčejnému rocku a country. Jako rodilé Američany je musel poznamenat stín hrbatých honáků a bodrých žen v kozačkách, které se umí pohupovat v rytmickém karnevalu rozladěných španělek. Na druhou stranu je právem sejmul vichroidní šelest černých družin, které udělaly zámořské scéně velice dobré jméno. Právě blacková hrubost je dominantním způsobem, kterým si Wayfarer vylévají srdíčka do horkého písku pod nohama. Jsou v tom emoce, ale i hodně rockové pohody a také samozřejmě obrázků tvrdé pustiny, která svým vlivem vybrušuje složité charaktery. Atmosféra je vlivnou silou desky, která nejsilněji působí v rockových polohách, ve kterých lze potkat ducha Davida Eugene Edwardse (Wovenhand). Lehce spirituální, nadčasová a čistě americká muzika, která si umí udělat cestu do vašeho srdíčka. Na zajímavosti albu přidávají decentně použité klávesy, zepár samplů a taky hammondky, které rozechvějí horký vzduch ve skladbách Fire And Gold a Intermission. Tady je vhodné tiše sedět a rozjímat. Mojí osobní perlou se stala Masquerade Of The Gunslingers, která vykresluje kapelu ve všech jejích polohách. V deseti minutách nás protáhne ostrým větrem skalistých hor, pak si odpočineme u ohníčku s hrnkem horké kávy a uvidíme obě tváře tohoto živlu. To vše je do nás namláceno a zapečetěno nekonečnou sadou bubenických hřebů. 

Romance v názvu desky je podaná tvrdým způsobem citově okoralého honáka, ale nechybí jí kouzlo pramenící z upřímnosti. Tahle žánrovka se cítí nejlíp ve středním tempu, které odhaluje důraz kladený na přírodní kouzlo a pocitové záležitosti. S oblibou si užívám akustické vybrnkávání jako jemné krůpěje rosy, ty jsou však často zničeny náhlým poryvem uragánu, který dřímá za nedalekým horizontem. Mně však tahle podoba zla připadá nezaujatá, stejně jako přírodní zákony, které měří všem stejně. Tedy není žádná nenávist ani oslava krvavých kultů, jen přímočarý a nekompromisní osud. V některých úsecích této pouti jsme blízko tábora Agalloch, Wovenhand už jsem vzpomenul a v jedné, opravdu jen sváteční chvilce jsem zaslechl In Flames. Bylo to ve vychválené páté skladbě, kde jsem ucítil něco podobného jako na albu Whoracle slavných Švédů. Podobný zvuk, rytmus. O desce to nic nevypovídá, ale ta asociace mě překvapila.

Romance je dobrá deska, která ukazuje vyrovnanou sílu tamních metalových šelem. Jak jde o přírodu nebo historii, těžko se dá odolat. A řekl bych, že i zvukově došlo oproti minulému albu k posunu k lepšímu.