Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wire - Mind Hive

WireMind Hive

Jirka D.15.6.2021
Zdroj: 12" černá gramodeska (# PF25LP)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247
VERDIKT: Roky zkušeností nemusí znamenat jen plný šatník zasmrádlých starých hadrů, ale i nadhled a vnitřní klid, který může být inspirativní a v důsledku osvěžující. A přesně taková je i tahle deska.

Wire jsou už hodně staří týpci a jejich historie je stejně tak dlouhá jako bohatá. Když byste mi dali kvíz na téma téhle kapely, dost pravděpodobně bych nepostoupil ani do druhého kola, což přiznávám s trochou lítosti, protože cokoliv jsem od této londýnské kapely vyzkoušel, stálo rozhodně zato. Když bych měl být konkrétní, tak hned debutní album Pink Flag z roku 1977 je naprostá paráda a v poslední době pravidelný účastník mé osobní hitparády, protože způsob, jakým tehdy Wire přistoupili k žánru punk, mi přijde neuvěřitelně osvěžující jak v kontextu tehdejších mně známých kapel, tak i v současných podmínkách. Z tohoto pohledu není vůbec překvapující, že kromě zařazení k post-punku je v souvislosti s touto kapelou velmi často v dostupných zdrojích skloňováno i spojení art-punk.

 

Wire band

 

Pokud jde o další vývoj, docela zajímavá je skutečnost, že po třetí vydané desce nazvané 154 (to se psal rok 1979 a mimochodem je to skvělá deska) se kapela vydavatelsky odmlčela a v první polovině 80. let si po slibně rozjetém začátku nadělila pauzu. O to urputnější nasazení přišlo po obnovení činnosti v roce 1985, kdy během pouhých pěti let (v období 1987 až 1991) vyšlo šest nových řadových nahrávek, po nichž následovala opětovná mnohaletá hibernace až do roku 1999. Od té doby je kapela opět v provozu v téměř původní sestavě se zpívajícím kytaristou Colinem Newmanem, zpívajícím basistou Grahamem Lewisem a bubeníkem Robertem Greyem. Na pozici druhého kytaristy se potom už deset let drží nejmladší člen týmu Matthew Simms. A přesně v téhle sestavě vyšla loni v lednu deska Mind Hive, která mě chytla víc než hodně.

 

Byť na internetech je pořád nejčastěji kapela řazena k post-punku, zvuk téhle desky (a té předchozí vlastně taky) už je trochu jinde a osobně mi nejvíc sedí něco mezi synth-rockem a synth-popem. Wire v sobě nezapřou ostrovní rockovou kapelu, což nevím, jak moc je oficiální pojem, ale pro mě mají tyto kapely svůj specifický zvuk a určité zvláštní fluidum. Čistě technicky by se dalo napsat, že Mind Hive je deska postavená na syntezátorech, harmoniích a velmi příjemné, odlehčené atmosféře. A jsou to právě syntezátory, hlasové modulace a další úpravy zvuku, které album posouvají mnohem víc do elektronických vod, než by se na první dojem mohlo zdát příjemné a odpovídající například tomu, jak dominantní roli na desce hraje akustická kytara. Skoro by to mohlo vypadat, že tenhle souboj elektronické produkce s tou akustickou album rozštípne vedví, ale naprostý opak je pravdou. Symbióza obou přístupů nemohla dopadnout přirozeněji.

 

 

Z tohoto pohledu z alba dýchá obrovský nadhled zkušených tvůrců, jejichž schopnost spojit zdánlivě protichůdné přístupy nepřipouští jakékoliv pochyby. Synonymem pro výsledný dojem z desky by mohla být lehkost a zdání naprostého minimalismu, když by navzdory tomu album tak intenzivně netepalo životem a energií. Mind Hive tak nabízí neskutečné posluchačské hody, když vedle sebe staví návykové skladby jako Cactused či Off The Beach, naprosto vyklidněné věci typu Unrepentant, která uzavírá první stranu desky, a Shadows, která otevírá stranu druhou, a potemnělé, syntezátory napěchované skladby jako Oklahoma. To všechno přirozeně a harmonicky sladěné do jednoho alba, které by  po těch letech snad ani nikdo nečekal. Z tohoto pohledu trochu zamrzí, že zvuk vinylu dvakrát prostorem nedýchá a mnohdy naopak působí stísněně a napěchovaně. Je to vlastně asi jediný neduh jinak výborné desky, kterou bych s velkou chutí ohodnotil ještě o fous víc.

 

Wire jsou dědci a když tady napíšu, že hlavnímu tvůrci kapely Colinu Newmanovi je 66 let a jeho dvojce Grahamu Lewisovi ještě o dva roky víc, bude to vypadat skoro až divně. Mládí vpřed zní možná atraktivněji, ale občas je potřeba si přiznat, že roky zkušeností nemusí znamenat jen plný šatník zasmrádlých starých hadrů, ale i nadhled a vnitřní klid, který může být inspirativní a v důsledku osvěžující. A přesně taková je i tahle deska.

 

Wire - Mind Hive LP


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky