Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou to už skoro dva roky od recenze minulého počinu kapely Witches Of God. Od těch dob mé nadšení z jejich tvorby nevyhaslo a vlastně přetrvává s úspěchem dodnes. Radost z jejich muziky živí i nové album, které mi sedlo ještě víc než to minulé. They Came To Kill …a taky že zabíjej…

Witches Of God si drží nastolený standard albem minulým a lehce jej posouvají a rozvíjejí. Nová deska je však razantně syrovější a divočejší. Hodně z toho čpí Led Zeppelin, pak taky trochu punkovější duch sahající až na nějaké doom stonerové hranice. V takových chvílích však nabývám dojmu, že si z toho kapela trochu i střílí. Je tam znát esence vtipu a nadsázky, což činí nahrávku veselou a příjemnou. Naproti tomu jsou na ní momenty, které jsou vážné a patřičně zádumčivé, což je třeba hned titulní věc, která mi ne a ne zmizet z hlavy. Ten refrén je prosně návykovej, to se musí uznat. Podobné kousky pak dělají desku náležitě barvitou, rozmanitou a především nejednotvárnou. Takový materiál aby dneska člověk pohledal. Už jen proto, že se na albu vrství hromada nápadů, které volně dýchají a netlučou se mezi sebou, mám tuhle desku rád. Oblíbil jsem si ji vlastně hned na první dobrou, což sice bývá často střídáno opadnutím nadšení, ale tady to však cítím trochu jinak, jelikož deska stále žije a neupadá.

Co by to ale bylo za stoner, kdyby v něm nebyl znatelný odkaz na Black Sabbath. Originální… A právě jeden z těch originálnějších je dle mého skromného soudu právě od Witches Of God. Oni dobře vědí, že se srovnávání s legendou těžko vyhnou, ale zase se nesnaží za každou cenu toto tvrzení obcházet. Když to tak znít bude, tak to tak holt má bejt. Žádná složitá schémata, prostě jasný odkaz avšak s vlastním cítěním a tváří. To je další z důvodů, proč tuhle kapelu řadím trochu výš než některé žánrové kolegy.

Co však působí jako těžká anomálie, je sestava plus host. Nikde v internetovém éteru jsem nebyl schopen dohledat sestavu, která kapelu tvoří. Na jednu stranu je mi to vcelku jedno, na stranu druhou postrádám komplexnější informace. Jenže jméno hosta, který si zaprskal do několika skladeb, je známé. Jde o Scotta Weinricha - lídra veličiny Saint Vitus. To je jen další impuls dát albu šanci.

Je jasné, že v současnosti se stoneruje a doomuje na všech možných frontách a ze všech světových stran. Je to taková (asi) trendová vlna. Mne ale nechává nějaká vlna chladným, ačkoliv její dosah mne taky dokáže namočit, a proto mi vždycky přijde vhod, když si dám do uší něco takového jako Witches Of God, protože s nimi je ten zážitek trošku jiný. Jsou pestřejší a kamení nedrtí tak šablonovitě. Dokážou si pohrát s náladou, zabavit po celou dobu desky, a to je tak akorát, co člověk vlastně chce. Jestli tohle bude deska roku, nebo ne, je vcelku druhořadé. Důležitý je dobrý pocit, který mi album dělá.