Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vyslovení jmen autorské dvojice Obey a Fortress Crookejaw toho mnohým nic neřekne a podobně to bude asi i se jménem jejich kapely Wold. Ono není divu, nejedná se o žádnou super známou skupinu (a to i přes fakt, že vznik Wold se datuje do roku 2000 a od té doby už vydali šest řadových desek), ale jde o dřevní underground. To jsou fakta, která by mohla nahrávat povědomějším kapelám, ale nepochybně zásluhu na útlumu jména má samotný žánr, kterým se kapela prezentuje. Syrový black metal obdařený noise přikrývkou, toť honosné značení hudby, kterou letos Wold předkládají na svém šestém záseku Postsocial.

Poslouchat a vnímat hudbu, kterou Wold dělají, není zrovna chutné sousto. Chvílemi pokrm narůstá v ústech, až na konzumenta přichází pocity zvracení a občas od nich nemá vskutku daleko. Jindy se zas vyšinutě usmívá a s prapodivným úšklebkem nepředvídatelně cloumá tělem. Jedinec snažící se ubránit všem emocionálním projevům tuto třičtvrtěhodinovou pouť albem snad ustojí, leč nenechá to v něm žádné památky, kromě vzpomínky, že již netřeba více. Z toho plyne, že pro dokonalý prožitek z této noise tryzny se musí člověk uvolnit a nechat se tepat podivným lomozem, který snad byl kdysi black metalem. Stejně tak si myslím, že u většiny posluchačů bude reakce jednoznačná – nevěřícné kroucení hlavou a jednoznačné odmítnutí. Po první skladbě vydrží tedy jedině ti zvídavější nebo otrlejší jedinci, či snad ti, kterým podobné záležitosti spíše lahodí.

Nevím s jistotou, zda jsou mé pocity správné a nakolik se liší, či shodují s realitou, ale přesto jsem o nich pevně přesvědčený. Mám totiž dojem, že hudba vzniká následovně: dvojice umělců nahraje klasickou black metalovou smršť, kterou bychom mohli samu o sobě shledat záživnou, přinejmenším uspokojující. V druhé fázi přichází ke slovu tortura hlukem, což spočívá patrně v demolici nahrávky všelijakými ruchy a šumem, dokud není původní artikl zašpiněn a zamazán. Výsledek pak zní, jako kdyby ve slévárenské továrně hrála kdesi v pozadí metalová kapela. Důležité tedy je našpicovat uši a oddělit strojové / elektronické zvuky od těch hudebních. Teprve při takto soustředěném a bedlivém poslechu člověk opětovně rozkryje dřeň black metalu. Ovšem už to asi není ono. Wold musí mučit, Wold musí hlučet!

Postsocial je tedy dvousečné album. Pro zvrhlíky a zaprodance noise hudby jde o vkusné a originální pojetí black metalu, které se, pravda, jen tak nevidí. Pro ty ostatní půjde o nestravitelné sousto, čímž se vracíme na začátek druhého odstavce této recenze. Úhrn je tedy neslaný, nemastný. Nejen, že je deska na poslech poměrně slabší, ale i v rámci tvorby kapely samotné si už nestojí tolik pevně jako například debut. Album je fajn, ale velice rychle se oposlouchá, což je škoda. Snad příště s něčím daleko životnějším.