Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wolves in the Throne Room - Celestial Lineage

Wolves in the Throne RoomCelestial Lineage

Victimer13.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Oslava nočního lesa po americku, spontánní a opravdová duševní mystika.

Celé je to o atmosféře. Kterak pohltí, protne mysl šípem emocí a celkově uhrane něčím nad rámec běžnosti. V případě WITTR musíme tuhle vlastnost násobit, či na ni alespoň dbát s o něco větším důrazem.

 

V americkém polesí

 

Osud WITTR se podobá kapele, která nalezla své znění, neparazituje na jiných, ale zároveň se opakuje. Tohle opakování je pak trnem v oku většině odpůrců a nespokojených návštěvníků lesních mýtin po americku. Vývoj WITTR se odvíjí ryze od nálady alba, to je třeba si uvědomit. Někoho zastihne mocnou atmosférou a druhý nad tím mávne rukou. Každé album má svou jistotu, nejinak je tomu i na novince. Ta mně sice nejvíce evokuje blízký pravěk "Two Hunters", ale tento dojem jasně přebíjí vlastní životaschopnost. Zvukově v rámci možností kvalitní lesní proces, zřejmě ještě vydařenější jak "černá kaskáda" nadále ubíjí primitivní black metal a nese jej vzhůru k nebesům. Nové album je povznášející, temné a řekl bych, že za celou éru kapely je schopné nejvíce uhranout. Mysl netápe, ale přesto se nechá zavést do tmy lesa a znovu je udivena zasněnou silou základu bytí. "Celestial Lineage" je kontaktem s nebem vysílaným uprostřed samoty lesa. Z místa, které je určené k tradičním rituálům a splynutím s vnitřní obyčejností. Uvědomění si primárních věcí, tak dalekých zmodernizovanému dnešku. V kraji WITTR hraje hlavní roli odloučení od běžných složitostí a vyklikaných sledů událostí v přímém přenosu. Existuje jen jeden přenos, a to duševní. Mějme to na paměti.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/wittr%20recka.jpg

 

Magie noci

 

Lovci ukrytých bylinek, ochránci vlastního revíru a komunita nočních ohýnků. WITTR povyšují black metal na rituál hlubšího spánku. Snít u této hudby je stejně harmonické jako ranní káva, pohled na teploměr či jiné denní návyky. Ač jen rozvíjí své staré myšlenky, čerpají z nich a nechají je ve své hudbě kolovat. Dělají to stylem, který nemůže urazit. Naopak, nadchne. WITTR jen využívají svých zkušeností, jsou si vědomi kam zašli, na které pasece už byli, otírají se o známé vlčí značky a hledají nové cestičky, ze kterých nelze sejít mimo území. Noční pochod, meditace nad plameny i vyzuření se ze svých bolestí, jsou na albu společně zasazeny zvláštně opojným způsobem. Tohle album prostě je magické, je oslavou noci a doprovodem divoké smečky. Má to v sobě.

 

Rod borůvkových pekařů

 

Ani jsem nečekal, že zrovna čtvrtá řadovka WITTR ve mně zanechá tak hlubokou stopu. Zdá se, že právě díky ní jsem nalezl tu správnou stezku i já. Až do teď jsem zřejmě jen chodil okolo, číhal za bukem a on přitom vítr vál jiným směrem. Při vzpomínce na dřívější i dnešní tvorbu kapely, mám ale pořád stejně úsměvný tik. Tohle přece není black metal s loučemi a ostny na předloktí. Tohle je black metal ve flanelce, k čaji a borůvkovému koláči. A to mi ke štěstí bohatě stačí, protože chutná skvěle. Ten nový pak nejvíc. Pokud někomu nesedí primitivnost prvních nahrávek a nerozchodil nerozvinuté poselství "Black Cascade", je vítán. Ten, kdo si v prvních praktikách lesního dua naopak hověl, nejspíš nad novinkou ohrne frňák a pustí si "Diadem of 12 Stars". Každému co jeho jest.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sorgh / 9.11.12 15:52odpovědět

Magism, šamanism, Blair witch project. Fasa!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky