Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wormlust - The Feral Wisdom

WormlustThe Feral Wisdom

Bhut13.11.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Těžko říci, jestli stále hovoříme o black metalu, ale pravdou zůstává, že z něj vychází drtivá většina kompozic a zvuk nahrávky. Jakkoliv působí deska nevinně, věřte, že je to nezkrotný spratek, který vám pěkně zacvičí s nervy.

Dělat kravál dovede každý bez rozdílu orientace, vyznání, či duševního stavu. Někomu bordel vyhovuje, jiný preferuje sterilitu, ale v mnohém se nevědomky setkávají. Nyní nebudu přemítat a čárat hranice, co je a co není hluk oproti hudbě. Nyní se ponořím do black metalových vod zpěněných hlukařským noisem a zabarvených dronem. Vnikneme pod plášť debutové desky islandské kapely Wormlust The Feral Wisdom. Jednočlenná kapela existující od roku 2006 si svět otevřela čtyřmi demo snímky a jedním splitkem s kapelou Haud Mundus. Teprve až dnes se odhodlala vypustit ze sebe trochu páry a vydat plnohodnotnou desku. Směle do ní.

 

Co zaujme na první pohled, je obal celého alba. Při pohledu na něj se mi vybaví zejména druhá část trilogie 777 od nezaměnitelných Blut Aus Nord. U této kapely ještě chvilku zůstaneme, jelikož inspiraci vidím, respektive slyším i v muzice samotné. Na mysli momentálně mám rozhádanost nástrojů, která nakonec působí efektivně. Zdánlivě neslučitelné aspekty vytvářejí jedinečnou symbiózu. Zde, v říši abstrakce a avantgardy, dýchají ty nejfantasknější výjevy. Celé dílo The Feral Wisdom je něčím neuchopitelným a spadat může i do zmíněných území. Ovšem v úvodu jsme naťukli téma noise a ten bych viděl zejména v jistých pasážích, kde najednou nevíte, jestli se jedná o zvuk kytar, řetězu, či jiného předmětu neznámého původu. Nevylučuji, že jde o organickou existenci. Naproti tomu se zde krčí pasáže, které jsou hodny škatulky drone. Roztahané a vláčné, zasmušilé a teskné.

 

Průběh alba mohu snad trefně přirovnat k životu kterékoliv bytosti. Jde o jakýsi zkrácený děj koloběhu života. V případě tohoto alba je příběh rozdělen na čtyři části a rozvržen do času necelých čtyřiceti minut. V první fázi jedinec oživne, promrkává, rozhlíží se. Později rozpíná ruce a už se má k první krůčkům. Zrychluje chůzi, běží, ječí, šílí. Je na vrcholu sil a běsní, dává najevo, že je tu s námi. Zanechává tím za sebou originální otisk, na který se nezapomíná. Těžko říct jestli jej přirovnat k zasazenému stromu, či zbourané pamětihodnosti. Tady už spíše záleží, do jaké toleranční kategorie se posluchač zařadí. Později přijde stáří, krev koluje pomaleji, tlukot srdce je nepravidelný. Medium usíná, oddechuje čím dál pomaleji, až přijde ono nevyhnutelné ticho. V posledním dějství však má ještě drobnou dohru. Posmrtné křeče se ozývají. Divoce škubou tělem, vzbuzují infarkty přihlížejícím a šokují obecenstvo. Těžko říci, jestli stále hovoříme o black metalu, ale pravdou zůstává, že z něj vychází drtivá většina kompozic a zvuk nahrávky. Jakkoliv působí deska nevinně, věřte, že je to nezkrotný spratek, který vám pěkně zacvičí s nervy.

 

Třebaže se věnuji black metalové hudbě již dlouho, narážím na díla, která mne nepřestanou udivovat. Jedním z nich je právě probírané album The Feral Wisdom. Při pohledu na krajinu původu je však leccos vysvětleno – Island. Jinými slovy – záruka kvality. Patříte-li do skupiny obdivovatelů tamních umělců, možná, že tohle bude jeden z těch, o kterém byste raději neslyšeli. Netradiční uchopení black metalových otěží. Zběsilé míchání struktury hudby, ze které vzniká produkt, nad kterým zůstává rozum stát. Máte-li dostatečnou odvahu a nebojíte-li se šílenství – okuste.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bodin / 17.11.13 6:51odpovědět

Tak tomuhle říkám neprostupná zvuková stěna. Bude pro mě velký oříšek tuhle nahrávku strávit a proniknout dovnitř.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky