Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wrekmeister Harmonies - The Alone Rush

Wrekmeister HarmoniesThe Alone Rush

Victimer15.10.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Vyžilý pastýř hypnotizuje pohledem a recituje své zhudebnělé básně do ticha, tmy a zbytků zvukového chaosu. Následujte jeho zdánlivě klidná slova plná znepokojení.

Za všechno může J.R. Robinson, mohutný muž s mohutným vousem a hypnotickým pohledem. Kdyby přede mne vystoupil z podhorské pastoušky a počal by vyprávět o historii tamních lesů, určitě bych sednul na bobek a s napětím poslouchal. Kdyby ale otevřel bránu, za kterou by pobíhali zfanatizovaní potomci sektářů, dal bych s dostatečně vyplašeným výrazem nohy na ramena. Charisma tento pán má, o tom žádná. A koho vám svým zjevem připomíná, nechám na každém z vás. Vokálně se každopádně stylizoval do polohy vypravěče, který mi zabarvením hlasu osciluje někde mezi trojicí zásadních zpěváků Johnny Cash - Nick Cave - Peter Steele.


The Alone Rush je již šestým albem formace, ve které v současnosti figuruje také drobná dáma Esther Shaw, jíž připadla role doprovázející umělkyně, jenž lpí na mistrovi pohledem, věří mu každé jeho slovo a pohyb těla. Co však chápe nejniterněji, jsou jizvy na jeho duši, pro které má sama to nejlepší pochopení. Charismatický autor ji potřebuje, její pohledy opětuje a oba jsou si souzeni. Jejich blízkost je znát i z hudby. Estheřiny křehké housle protínají temnotu alba, jeho tlumené basy i hluboký hlas. Společná bolest je donutila zvednout kotvy a odjet z Chicaga do Oregonu. Zde se snažili pomocí hudby zhmotnit a také zahnat svoje chmury. Splynout v jeden organismus a jeho rány uzdravovat. Fakt je ten, že The Alone Rush je album, které lze vnímat jako léčivě bolestné, což se v jeho případě nevylučuje.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/wrek%20ii%202018.jpg


Do desky je třeba se naplno ponořit, zavřít okolní místnosti a absorbovat jeho specifickou atmosféru. Jakékoliv rušivé elementy nejsou přípustné. Jeho datum vydání spadá do brzkého jara, přesto jsem se neodvážil k němu zaujmout postoj po pouhých pár týdnech. Dal jsem si čas na rozmyšlenou a vrátil se, až jsem se cítil být skutečně připraven celý jeho příběh podstoupit. I tak bych ovšem nechtěl tvrdit, že mě zasáhlo tak hluboce, jak je možná ve svém nitru schopné. Prozradilo mi mnohé, ale celkový dojem, že místy zní až příliš bohorovně a sterilně, ve mně zůstal. Jeho opravdová krása mi zůstala pouze poodhalena, a já tak vstřebávám dojmy, které jsem byl schopen zachytit. Jsou také krásné, ale mají své limity.


Po hudební stránce se na můj vkus lelkuje možná až příliš, přitvrzení a dramatické vsuvky přicházejí na řadu tak akorát. Ono je sice pěkné si v klidu vykládat za doprovodu posmutnělých tónů, ale vše má svou míru. Nehnutě civět do tmy a polykat ticho nelze věčně. V té chvíli naštěstí The Alone Rush spustí svůj alarm. Byly jsme až moc blízko toho, abychom zjistili, jak nám těžkne hlava a už pár minut se nevypráví, ale jen dlouze oddechuje se zavřenými víčky. Novinka Wrekmeister Harmonies je totiž mnohem klidnější, než alba před ní. Nemá v povaze vyšilovat a hlučet, ale klidně plout a jenom občas rozvířit hladinu. Vyprávět. Spát se tedy úplně nebude, spíš meditovat, vzpomínat a vytrvale zpytovat svědomí a snažit se jej léčit. Zcela v klidu to ale nebude. Pořád se nacházíme v prostředí silně vyvinutého znepokojení, jen se změnilo jeho zprostředkování.


Bavíme se o znepokojení a možná i skryté brutalitě. I ji tam někde po okrajích cítím. Konejšenou tichou, jen lehce zesilující hudbou, při které je vše zlé zdánlivě znecitlivělé. Transformované do ponurých zákoutí, z jejichž přítomnosti je hlava nastavena na hranici snění, naslouchání a špetky děsivé nejistoty. The Alone Rush je trochu drone, v dálce doznívající metal, decentně komorní atmosféra a vyprávění ze závětří. Vítr se zvedne jen párkrát, aby trochu počechral kadeře, vzpomínky a ledabylou náladu celkově.

 


Je to bolestná katarze, při které bylo třeba mnoho vnitřních sil, aby byla dokonána. Povedlo se a myslím, že její vyznění dokazuje, jak hluboký byl zásah do psychiky obou hlavních protagonistů. Mystika alba a naděje zahnaná do kouta je zpracována velmi důvěrně. Nakolik však může býti důvěrnou finální orientace posluchače, je čistě individuální. Chce to čas a trpělivost. Tahle bolest je v souvislosti s předchozími nahrávkami kapely opravdu tichá a vy si musíte trochu přeladit nastavení pro její vnímání. Vztek a rezonující stěny pod tíhou hluku nechte minulosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 30.1.19 11:54

Já se s depešákama kdysi mlátil. V půli devadesátek jim i Oceánu propadl. Vydrželo mi to do teď. Ve smíru se mi líbí pořád. S novou oceánskou deskou mám však potíž. Nechci říct, že je špatná. Jen se mi ji nechce poslouchat. Není na ní nic, co by ke mě promluvilo... Nechám ji uzrát. Zatím bez hodnocení.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 15.10.18 12:37odpovědět

Překrásné album jako od nich zatím všechny. Nelze u nich nikdy poslouchat po jednotlivých písních, protože jsou to vždycky koncepty, kde první obvykle tiché, nenápadnější songy se pak v jednotlivostech vracejí a gradují v závěrech alb, které jsou pak o to silnější. Jarní koncert v Klubu FAMU byl ještě podpořený dost odvážnou projekcí experimentálního filmu Act of Seeing with One's Own Eyes, kde nemálo lidí klopilo oči a i klidné pasáže náhle působily jak břitva.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky