Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
X-Core - Life and Stuff

X-CoreLife and Stuff

Jirka D.27.11.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Nemám co bych dodal, jen si přečtěte recenzi.

Nějaký den už přemýšlím, jak se vypořádám s novinkovým albem znojemské party X-Core, jejíž jméno se v českém hudebním světě rozšířilo už před nějako dobou do všech světových stran. Nicméně jsem časem došel k názoru, že čím dřív se celá anabáze skončí, tím lépe pro obě strany. Pravda, od desky Life and stuff jsem čekal o něco víc než od průměrné české party, lákadla byla silná a promo masáž přiměřená. Výsledný dojem je ale spíš rozpačitý a s každým dalším poslechem mi tento dojem narůstá do větších a větších rozměrů.

 

Prvním velkým lákadlem je bezesporu postava Rolanda Grapowa, jehož jméno se na nahrávce objevuje hned ve dvou souvislostech. Jednak se postaral o produkci desky a potom má na svědomí kytarová sóla, která se v rámci dvanácti skladbové dávky vyskytují v nemalém množství a jejichž kvalitu nemám potřebu zpochybňovat. Leč o prvním příspěvku bychom mohli diskutovat asi dlouze, za sebe říkám rovnou, že sound desky a její popové nasměrování se mi nelíbí ani dost málo. Zastřenost a neprůraznost zvuku je přímo ničivá a jestli někdo někdy přiřadil kapele X-Core nálepku „core“, měl by ji zase odlepit. Do karet výslednému dojmu asi příliš dobře nenahrává ten fakt, že posledních pár dní protáčím novou kompilaci od Sick Of It All a to je, chlapáci, jiná káva. Na druhou stranu nelze nepřiznat, že se kapela svou muzikou posunula do trochu jiných vod a tak je možná vše na svém správném místě, jen já se zase motám jinde, než jsem očekával původně. Ale vezměme to po pořádku.

 

 

Novinka Life and stuff vyšla vlastním nákladem a velkou pochvalu si zaslouží zpracování 6-panelového digipaku, zdobeného černobílou grafikou s občasným podkresem červené barvy, který zajímavým způsobem vyzdvihuje určité detaily zobrazených skutečností. Mohl bych tu poukazovat na trochu zbytečné vrstvení ohraných symbolů a mírně frustrující vykloubené předloktí nahaté madam zobrazené uvnitř, ale bylo by to vybírání vší z jinak zajímavého účesu, takže si raději ponechám spokojený první dojem. Součástí přiloženého bookletu jsou, kromě zmíněné grafiky na straně jedné, rovněž texty otištěné na straně druhé. Jejich čtení není složité, stejně jako témata v nich obsažená, ale to už s sebou nesou popová loviště, do kterých se kapela vydala. Ale což, i láska a loučení mohou budit posluchačův zájem. Mnohem větší problém vidím v dosti častých vsuvkách typu „wooou“, „yeah“, „yeee“, které většinou sborově zpívá zbytek kapely jako podklad pro hlavní Ondrův zpěv (mimochodem podaný výbornou angličtinou). Není potom divu, že taková devátá She’s magnetic působí poněkud luneticovským dojmem a moje zuby skřípají a drhnou.

 

Silnou stránkou alba jsou bezpochyby aranže a seznam hostů s nimi spojený. Velmi vkusně jsou do písní zakomponovány klávesy, které zahrál hostující Ales Weizer (úvod čtvrté – v bookletu nevím proč neočíslované – I’m yours mi díky nim zavání Dark The Suns), pro mě trochu překvapivě se na albu objevuje i několikačlenný orchestr (Good bye forever), ale dnes už se prostě míchá všechno se vším. Výraznou hostující postavou je bezesporu Derrick Green, který svým hlasem nakopl šestou I love my schizophrenia, což mi přijde ale trochu paradoxní, neb jeho hlas vedle hlasu Ondry burácí jak vlčák vedle čivavy. Většina skladeb pak působí poněkud stereotypním, mnohokrát slyšeným dojmem, refrény jsou snadné, zapamatovatelné, často vyzpívané vícehlasně a výsledek často doplněný zmíněným oou a jéé zavání protivností. Jistou dávkou razantnosti oplývá tak jen slabá menšina skladeb, jmenovat by se dala Go with us, Wingless a „greenovská“ a již zmínění I love my schizophrenia.

 

Celkově vzato mám z nahrávky pocit, že se kapela rozhodla hrát přístupněji a pro větší okruh posluchačů. Ono proč ne, i líbivé věci se dají dělat vkusně a dobře. Albu Life and stuff a jeho tvůrcům nelze upřít snahu dát do výsledku víc než většina ostatních, sehnat kvalitní hosty, zaplatit producenta a zapracovat na digipaku. Na druhou stranu se nemůžu zbavit dojmu, že pod tím vším pozlátkem je ukryto holé nic, které mě poslech od poslechu baví čím dál tím méně. Bohužel.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky