Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dlouho tomu jest, co vyšla předchozí řadovka této švýcarské party, kterou jsem od té doby po pravdě spíš zapomněl a mnoho neposlouchal, takže jsem si ji musel ještě cvičně připomenout. Deset let tomu je. O něco mladší čtení nabízí Victimerova úvaha na téma split alba Zatokrev a Minsk, která v roce 2018 dostala jméno Bigod, čímž se na dlouhou dobu jméno Zatokrev přestalo skloňovat nejen u nás na Echoes. Zmíněná deska Silk Spiders Underwater… (2015) ve mně zanechala docela rozporuplné pocity, které jsem se snažil nějak popsat ve svém tehdejším textu, který když si teď připomínám stejně jako ten poslech, docházím v podstatě k podobným závěrům.

Nová deska nazvaná …Bring Mirrors to the Surface mě doslova pronásleduje už od konce léta loňského roku, kdy jsem ji začal okusovat, s čímž postupně pokračuju dodnes. Nedá mi to ji jen tak uložit k ledu, ale současně v tom není ani zamák nadšení. Jde spíš o takové to příslovečné přežvykování, kdy v jeden moment máte dojem, že vám to chutná, že jste na to kápli a máte to v kapse, a pak se to zase nějak otočí, převrátí naruby a vy koukáte, co z toho zase vylezlo. Zatokrev nikdy nebyli vyloženě jednoduchou kapelou a trocha toho přežvykování k nim určitě patří, ale nesmí se to přehánět. Bolí z toho huba.

Za sebe musím upřímně přiznat, že nové desce pořád nerozumím.

Nerozumím tomu, proč má tolik odboček, tolik z mého pohledu hluchých míst, jejichž smyslu nedokážu dohlédnout, když kapela má jednoznačně schopnosti dát dohromady … nechci říct ani tak snadno poslouchatelnou nebo vstřebatelnou desku, to v tomhle žánru není podmínkou, ale aspoň desku, u které by člověk neměl pocit, že v některých momentech vypíná a muzikanti někde spí. Stačí první skladba Red Storm, která se svými skoro deseti minutami může představovat přesně to, co od sludge žánru očekáváme a chceme, ale tyjo, ta prázdná místa jsou jakože co? Umělecká licence? Místo pro vaši reklamu?

Když už jsem zmínil délku jedné skladby, doplním, že právě délka desky jako celku je pro mě problém číslo dvě. Hodina by nemusela být nutně moc, ale v kontextu obsahu je to moc. Jsou skladby, které tohle nahlodávají, a i když jsou to přesně ty momenty, u nichž nejvíc vzpomínám na Neurosis (první polovina Blood nebo Faint za všechny), jsou to momenty, které mě baví. Které si dokážu užít. Které mají svou váhu, svou emoci, svůj pro mě pochopitelný smysl. A pak je tam hromada míst, které se točí v kruhu jakéhosi ambientu, snění, rozjímání, já nevím čeho, a tam jsem zmaten jak Síkela. Nevím, neznám, nerozumím, nechte mě na pokoji.

Je to v důsledku důvod, proč uteklo září, utekl říjen, pak listopad, prosinec a je leden, a teprve dávám myšlenky na papír. Přišlo by mi snadné utéct z boje a nechat desku plavat, navíc třeba bych tím nemusel naštvat Frederyka, se kterým jsme kdysi taky ztratili pár slov, ale asi by mi to přišlo příliš snadné.

…Bring Mirrors to the Surface pro mě zůstává do značné míry nevyřešená otázka. The Only Voice se svým post-hardcorovým duchem, to je ono, takhle to chci. Třeba takhle. Třeba jinak, ale sakra, musí to dávat smysl, musí to mít spád a logickou strukturu. Druhá půlka té samé skladby je co? Moderní umění? Metalový minimalismus? A takových druhých půlek nebo prvních půlek, co mi nedávají smysl, je na tomhle albu moc. Strašně moc. Z celku se mi líbí jenom drobnosti. Jenom pasáže. Občasná disharmonická sestupka, vrzající akordy hrané pozpátku, ale jsou to jen fragmenty. Světlá místa nápadů v jinak chaoticky neučesaném celku. Zkoušel jsem jej mockrát, poslouchal jsem opakovaně, ale tu mozaiku jsem dohromady nedal. Vzdávám to.