|
|
||||||||||
Vedle kapel, které se neustále rozpadají a zase dávají dohromady a každé jejich turné je zaručeně to poslední, působí ZZ Top trochu jako perpetum mobile, jakkoliv se interval mezi deskami protahuje a z toho stroje cítíte, že dlouho se už otáčet nebude. Není v tom jízlivost, jen prostý fakt, že jedna a jedna jsou dvě. K ZZ Top mě pojí jistá úcta a obdiv, přece jen to byla v počátcích 70. let jedna z mála amerických kapel, která se dokázala prosadit vedle velikánů z Velké Británie. A co si budeme malovat, dějiny rock’n’rollu se v té době psaly pod dohledem královny Alžběty II.
„La Futura“ přichází po dlouhých devíti letech od Mescalera a už jen prostý fakt, že trio Gibbons – Hill – Beard dokázalo ve svých třiašedesáti vydat desku, si zaslouží smeknout čepici. Na oficiálních stránkách Gibbons přibližuje novinku jako „přiblížení se přímočarosti raného období bez opomenutí současných technologií“. Doslova uvádí příměr „tavení minulosti s přítomností“ a chtě nechtě mu musím dát za pravdu, bohužel. Lakovat minulost současnou paletou barev je vždycky problém, milovníci historie budou zaskočeni, protože Mona Lisa udělaná ve Photoshopu nebude úplně pinktlich, a jedlíci současných trendů se tiše ušklíbnou nad pro ně nepochopitelným historizujícím paskvilem. A přesně někde mezi těmito mlýnskými kameny se nachází „La Futura“.
Dnešní dobou je deska poznamenaná ve vícero rovinách a tou hlavní je pro mne především absence spontanity. Těžko ji změřit, objektivita se červená a brána jistého ústavu láká nově příchozího, ale nelze jinak. Při poslechu „Tres Homres“ (1973) nebo „Rio Grande Mud“ (1972) cítíte pohodu té doby, doby, kdy se hudba dělala pro hudbu samotnou; při poslechu „La Futura“ necítíte nic. A nebo možná snahu připomenout staré zašlé časy a to je ještě smutnější, protože sentiment v dnešní tvrdé realitě obstojí jen těžko. Ono což o to, sentiment sem, sentiment tam, deska je to pohodová a poslouchatelná, ale nic víc. Horší stigma dneška je osoba Vlado Mellera, který prasí desky s chutí a často (namátkou Californication od Red Hot Chili Peppers, poslední dvě alba System of a Down, RATM – Renegades, pár alb od Johnyho Cashe, Mettalicy a dalších) a u La Futury se představuje opět ve vrcholné formě. Srovnání zvuku sedmdesátkových desek s novinkou bolí, fyzicky i duševně, a vlastně jediný důvod, proč jsem si album nekoupil, je právě jeho zvuková (ne)kvalita. Naše děti budou jednou kroutit hlavou v údivu nad tím, jaké paskvily jsme byli ochotni poslouchat.
Vzpomínek na (snad nezašlou) starou slávu je na desce hodně a začít se může u první skladby nazvané „I gotsta get paid“, s níž se vrátíme k druhému albu a skladbě „Just got paid“, kterou tak famózním způsobem zařadil do svého repertoáru Joe Bonamassa. Bluesově hravá a táhlá kytara, v polovině s krásným sólem, pohupování se v kolenou nebo v posteli a tempo, u kterého život plyne úplně jinak. Právě ona bezstarostnost a pohoda byly značkouTM ZZ Top a jsou jimi i dnes, jen je zatěžko tomu uvěřit. V tomto duchu deska plyne první tři skladby, které nepřináší nic nového (proč taky) a „pouze“ se omezují na prodej falešného štěstí. Bluesovka „Over you“ je první pomalá, v níž se koncentruje sentiment šedesátníků toužících po mládí a producentů, kterým jde zase o prachy. Přesto ten ploužák žeru, stejně jako jižanskou „Heartache in blue“. Ten feeling prosluněnýho Texasu se siluetou kníratýho týpka v kovbojským klobouku, vegetícího na terase svýho hauzu mě dostává; jsem tam. Bluesrockovka „I don’t wanna lose, lose, you“ je tuctová a hodnotu jí je třeba přidávat uměle. Poměrně zajímavě na albu působí následující „Flyin’ high“, z níž zavane hardrockový větřík ala AC/DC a hlavně v ní Gibbons tahá hlasivky větší silou než obvykle, což se naposledy stalo někdy v roce 1973 na „Tress Hombres“. Jenže pusťte si „Beer drinkers & Hell raisers“ a poznáte rozdíl... Pohupovat se budete i u druhého pomaláče „It’s too easy mañana“ a posledních dvou skladeb, s nimiž se deska logicky uzavírá a které jsou skládány stejně nepřekvapivě a tradičně, jak velká část písní před nimi.
Oproti předchozí desce aktuální nahrávce výrazně prospělo zkrácení a nejen časem 39 minut se dostáváme do 70. let., kdy délka gramofonové desky byla tak akorát. Snaha o připomenutí oněch pionýrských dob je zřejmá a místy i povedená, jenže kromě oprašování staré slávy (což lze tolerovat a snad se tím i v dobrém smyslu bavit), nelze přejít zvukovou prasárnu Vlado Mellera. Pocity jsou smíšené.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Jirka D. / 14.2.13 13:31odpovědět
Jo ... Vlado jede :( Když jsem začal pátrat po jeho práci a zjistil jsem, co všechno a s jakým výsledkem mu prošlo rukama, padl na mě až smutek.
David Kasík / 13.2.13 22:03odpovědět
Nedá se to poslouchat ani v autě. Vlado jede!
Lyriel / 8.2.13 14:22odpovědět
ZZ TOP jsou skvělí...album je dobré, ale s mouchami, které si tu zmínil, musím souhlasit ... není tu nic výjimečného
Label:American Recordings
Vydáno:Září 2012
Žánr:blues / southern rock
Billy Gibbons - vocals, guitars, piano
Dusty Hill - bass, backing vocals
Frank Beard - drums
guests:
James Harman - harmonica
D. Sandy and Joe Hardy - piano/B3
Chad Smith - drums
1. I gosta get paid
2. Chartreuse
3. Consumption
4. Over you
5. Heartache in blue
6. I don't wanna lose, lose, you
7. Flyin' high
8. It's to easy mañana
9. Big shiny nine
10. Have a little mercy
Evergrey
Glorious Collision
Watain
Trident Wolf Eclipse
Galactic Industry
Key To Space Love
Eye Of Nix
Ligeia
Troll
Neo-Satanic Supremacy
Acheronte
Son Of No God
Andy Marshall Band
Join The Vultures (EP)
Ingested
Where Only Gods May Tread
Machine Head
Unto the Locust
Demonical
Chaos Manifesto
Self Hypnosis
Contagion of Despair
Jak už jsme oznámili dříve, na MetalGate právě vychází další knižní titul, který se po řadě blackmetalových tentokrát věnuje death metalu a grindcoru....
2.5.2024Pathology zveřejnili klip ke skladbě Psychotronic Abominations z připravované řadovky Unholy Descent, která vyjde 17. května u Agonia Records.
2.5.2024October Tide natočili klip ke skladbě Unprecedented Aggression z loňské řadovky The Cancer Pledge (naše recenze)
1.5.2024Floridští rouhači vydali koncem dubna nové album nazvané Banished By Sin. Obsahuje dvanáct skladeb znějících jako ten správný chlív.
1.5.2024Tradiční festival folklórní hudby Antitrend ročník 2024 se opětovně v Žabčicích u Brna odehraje v sobotu 29. června. Startovat se bude v pravé poledne...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.