Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vedle kapel, které se neustále rozpadají a zase dávají dohromady a každé jejich turné je zaručeně to poslední, působí ZZ Top trochu jako perpetum mobile, jakkoliv se interval mezi deskami protahuje a z toho stroje cítíte, že dlouho se už otáčet nebude. Není v tom jízlivost, jen prostý fakt, že jedna a jedna jsou dvě. K ZZ Top mě pojí jistá úcta a obdiv, přece jen to byla v počátcích 70. let jedna z mála amerických kapel, která se dokázala prosadit vedle velikánů z Velké Británie. A co si budeme malovat, dějiny rock’n’rollu se v té době psaly pod dohledem královny Alžběty II.

„La Futura“ přichází po dlouhých devíti letech od Mescalera a už jen prostý fakt, že trio Gibbons – Hill – Beard dokázalo ve svých třiašedesáti vydat desku, si zaslouží smeknout čepici. Na oficiálních stránkách Gibbons přibližuje novinku jako „přiblížení se přímočarosti raného období bez opomenutí současných technologií“. Doslova uvádí příměr „tavení minulosti s přítomností“ a chtě nechtě mu musím dát za pravdu, bohužel. Lakovat minulost současnou paletou barev je vždycky problém, milovníci historie budou zaskočeni, protože Mona Lisa udělaná ve Photoshopu nebude úplně pinktlich, a jedlíci současných trendů se tiše ušklíbnou nad pro ně nepochopitelným historizujícím paskvilem. A přesně někde mezi těmito mlýnskými kameny se nachází „La Futura“.

Dnešní dobou je deska poznamenaná ve vícero rovinách a tou hlavní je pro mne především absence spontanity. Těžko ji změřit, objektivita se červená a brána jistého ústavu láká nově příchozího, ale nelze jinak. Při poslechu „Tres Homres“ (1973) nebo „Rio Grande Mud“ (1972) cítíte pohodu té doby, doby, kdy se hudba dělala pro hudbu samotnou; při poslechu „La Futura“ necítíte nic. A nebo možná snahu připomenout staré zašlé časy a to je ještě smutnější, protože sentiment v dnešní tvrdé realitě obstojí jen těžko. Ono což o to, sentiment sem, sentiment tam, deska je to pohodová a poslouchatelná, ale nic víc. Horší stigma dneška je osoba Vlado Mellera, který prasí desky s chutí a často (namátkou Californication od Red Hot Chili Peppers, poslední dvě alba System of a Down, RATM – Renegades, pár alb od Johnyho Cashe, Mettalicy a dalších) a u La Futury se představuje opět ve vrcholné formě. Srovnání zvuku sedmdesátkových desek s novinkou bolí, fyzicky i duševně, a vlastně jediný důvod, proč jsem si album nekoupil, je právě jeho zvuková (ne)kvalita. Naše děti budou jednou kroutit hlavou v údivu nad tím, jaké paskvily jsme byli ochotni poslouchat.

Vzpomínek na (snad nezašlou) starou slávu je na desce hodně a začít se může u první skladby nazvané „I gotsta get paid“, s níž se vrátíme k druhému albu a skladbě „Just got paid“, kterou tak famózním způsobem zařadil do svého repertoáru Joe Bonamassa. Bluesově hravá a táhlá kytara, v polovině s krásným sólem, pohupování se v kolenou nebo v posteli a tempo, u kterého život plyne úplně jinak. Právě ona bezstarostnost a pohoda byly značkou^TM ZZ Top a jsou jimi i dnes, jen je zatěžko tomu uvěřit. V tomto duchu deska plyne první tři skladby, které nepřináší nic nového (proč taky) a „pouze“ se omezují na prodej falešného štěstí. Bluesovka „Over you“ je první pomalá, v níž se koncentruje sentiment šedesátníků toužících po mládí a producentů, kterým jde zase o prachy. Přesto ten ploužák žeru, stejně jako jižanskou „Heartache in blue“. Ten feeling prosluněnýho Texasu se siluetou kníratýho týpka v kovbojským klobouku, vegetícího na terase svýho hauzu mě dostává; jsem tam. Bluesrockovka „I don’t wanna lose, lose, you“ je tuctová a hodnotu jí je třeba přidávat uměle. Poměrně zajímavě na albu působí následující „Flyin’ high“, z níž zavane hardrockový větřík ala AC/DC a hlavně v ní Gibbons tahá hlasivky větší silou než obvykle, což se naposledy stalo někdy v roce 1973 na „Tress Hombres“. Jenže pusťte si „Beer drinkers & Hell raisers“ a poznáte rozdíl... Pohupovat se budete i u druhého pomaláče „It’s too easy mañana“ a posledních dvou skladeb, s nimiž se deska logicky uzavírá a které jsou skládány stejně nepřekvapivě a tradičně, jak velká část písní před nimi.

Oproti předchozí desce aktuální nahrávce výrazně prospělo zkrácení a nejen časem 39 minut se dostáváme do 70. let., kdy délka gramofonové desky byla tak akorát. Snaha o připomenutí oněch pionýrských dob je zřejmá a místy i povedená, jenže kromě oprašování staré slávy (což lze tolerovat a snad se tím i v dobrém smyslu bavit), nelze přejít zvukovou prasárnu Vlado Mellera. Pocity jsou smíšené.