Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 6. 3. Chew v Punctu

Když Punctum zahrozí kytarama, poslušně do týhle žižkovský ratejny vykopávám dveře. Malý koncentrovaný útulný prostor a domácí slivovice tady během chvilky dokáží zařídit sympaticky stmelenou, takřka rodinnou atmosféru, která se pak může rozvíjet v některé z nemála okolních knajp. Zrovna v den pořádání koncertu zveřejnil kolektiv stojící za tímto místem berniesandersonovskou prosbu o finanční pomoc, protože už zase dře o dno. Vzhledem k tomu, že nezávislá kultura je z podstaty nevýdělečná, což má bohužel spousta lidí problém pochopit, apeluji na to, abyste zvážili po nich hodit šekelem. Můžu vám slíbit, že až se tam pak někdy zastavíte byť jen na polívku a panáka, zjistíte, že to byly hrozně dobře utracený peníze.

Kupříkladu na této večerní akci bylo vstupné dobrovolné, akorát s doporučenkou 300,-. Vedle dveří byla papírová krabička s vydlabaným otvorem na peňouze. Nikdo nic nekontroloval, nikdo nic nehlídal a všem přišlo jako samozřejmost tam něco vsunout. Chew mají již nějaký desátý křížek, ale těžko říct nakolik jsou zajetý po Evropě, kde právě projíždějí měsíční turné. Právě v jeho rámci umístili kapelu do Puncta slovenští pořadatelé Music Press Production. Hádám, že to bylo potom, co se jich nebyl ochotný ujmout nikdo tuzemský, jakkoli kapela měla Prahu v plánu. To bohužel není raritní případ. Pamatuji si, jak se onoho času nepodařilo přes všechnu snahu třeba najít organizátora ani prostor pro koncert fantastické Ulthy. Všechny faktory, proč se tomu tak může dít, ale vyjmenovávat nechci, abych si nekazil vzpomínku na skvělou akci.

Věkově i národostně diverzní audience čítala nakonec velmi uspokojivých 30 hlav. Zvláštním specifikem bylo, že průměrný věk ženského pokolení byl tak 19, zatímco mužského asi 35 let. Do žádného kontextu se mi nedaří zařadit skutečnost, že mě před koncertem nezávisle na sobě oslovili postupně dva lidi, zdali bych jim nedal cigaretu, že sice už přestali kouřit, ale dneska si jednu dají. Kapela si před podnikem zatím vyprávěla s nějakým jejich průvodcem o stopách české gastronomie v Texasu. O té jsem mimochodem něco zjistil před nedávnou dobou, protože na jednom tamním území je patrný vliv silné přistěhovalecké vlny  právě z Česka, což se projevuje právě restauracemi hrdě nabízejícími exotické rarity jako koláče, strudel a "klobasniki".

Fascinující postava bubenice Snare-uh Wilson mě zaměstnávala komickou představou, že kdybych si s ní dal páku, tak nejen že prohraju za 0,0004 sekund, ale ještě mojí rukou spolehlivě prorazí desku stolu. Jakmile se spustila oranžová doprovodná projekce a praštilo se do nástrojů, pochopil jsem, proč tomu tak je. Chew hrají takovej technicky docela bohatej noise-rock, na mě místy trochu moc proggy (jako srovnání mě napadali například domácí Mara Jade nebo Červen), ale místy zase příjemně melodickej a přitom údernej. Né že by bylo úplně jednoduchý to ale hudebně usledovat, když jste naprosto hypnotizovaný projevem kapely a bicích především. Kvůli horečnaté vyndanosti jsem se o týden zpátky tolik nesoustředil na škopky u Moin, kterými mě uhranuly, když jsem je viděl prve, ale tentokrát jsem si to vynahradil. To je taky skvělý na tom Punctu, že ta kapela, ty nástroje, jsou přímo před váma. Žádný pódium, žádný odstup. To co se tam s těma bubnama dělo a s jakým nadšením se do nich mlátilo, bylo naprosto hypnotický. Snare-uh měla po celou dobu skutečně výraz, jakoby dostala před sebe dlouho vyprošovanou hračku. Vděčnost kapely vůči publiku projevujících se v neustálém děkování mi přišla skoro dojemná, když předváděli takový výkon. Člověk ani nevěděl, jak se jim má odvěčit. Kecám, věděl - merch pillage a panáky pro kapelu, hned!

// 13. 3. - Bilk + The Crushers v Café v lese

Kam půjdu a co tam budu dělat, se většinou rozhoduji na týden dopředu v pondělí. Nejednou pak někde večer stojím a přemýšlím, jak mi tohle kurva mohlo kdy přijít někdy jako dobrej nápad. Tenhle týden jsem startoval parádní kocovinou, takže riziko takového vývoje bylo větší než obvykle. Naštěstí u čtvrtečního koncertu se nepotvrdilo, jakkoli jsem se ještě hodinu před akcí opásával trpělivostí, že možná vyrážím na něco, z čeho jsem již trochu vyrostl. Bilk je totiž mladá punková kapela z Anglie a s těmito přízvisky a s vědomím, že se o ní ví i za hranicemi jejich zahrádky, trochu hrozilo, že půjde o něco krapet moc po srsti jdoucího, čemu by se mi mohlo hůře podléhat i v případě, že bych jim věřil to nadšení.

Každopádně sál byl dost slušně zaplněný lidmi různorodého věku a stavu. Zatímco u pódia trpělivě postávaly nervozní sedmnáctiletý holky, kousek od nich se banda třicátníků domlouvala, kde na ten večer koupí drogy. Překvapilo mě, že ačkoli jsem dorazil asi jako sto třicátý, tak jsem u vstupu překvapil tím, že nemám koupený lístek předem (nikdo třeba nevěděl kolik vlastně stojí) a že za něj chci zaplatit hotovostí (několikaminutová prodleva nastala z důvodu, že se organizátor automaticky snažil zprovoznit platební terminál, který jsem nepotřeboval). Moje přesvědčení o právu na analog mě rok od roku častěji umisťuje do vedlejších rolí ve všelijak komických scénkách a těším se, kam povede dále.

Co jsem se bavil s kamarádem zvukařem, tak Bilk dle očekávání toho, co jsou zač a jakou hrajou muziku, dorazili na zvukovku o dvě a půl hodiny později. Bubeníkovi prý pořád něco vadilo, ale nebyl čas to řešit, nicméně abych soundmeistera citoval: "Když jsou bubeníci nasraný, alespoň hrajou pořádně." Další poznatek, který jsem od něj získal, byl, že české předkapely mají obvykle tendence si vytáhnout zvuk úplně idiotsky nahoru, což bude nějaká věc nervozity si myslim. Naštěstí krom toho čeští The Crushers další předsudky nenaplnili. Jejich punk rock britského střihu se ucházel o přízeň publika údernými krátkými songy s povědomým feelingem, do něhož zapadaly i bezobsažné fráze typu "Budeme mít desku." a "Loni jsme jeli turné." Jinak jsem si je ale překvapivě užil už třeba i kvůli tomu, že jejich angličtina nebyla obvyklá tragická czechenglish a tak jsem si během jejich setu vlastně uvědomil, že kdyby to byla nějaká slavná cizokrajná kapela, tak bych jim to po zvuku klidně uvěřil.

Že jsou Bilk britská kapela, bych každopádně poznal okamžitě. Kytarista/zpěvák totiž měl až po krk zapnutou šusťákovku. Oni jsou takový mladý ouška. Jeden z nich vypadá jak Timothée Chalamet, další jak když Kyle MacLahlan hrál Raye Manzareka v The Doors a bubeníka jsem neviděl, protože byl buď on za sloupem nebo já v kotli. Jejich hudba je taková pop-rock-punková pogoda, postavená na rytmice a charismatu kapely než na nějakých inovativních taktikách. Tradičně britská odrzlost při komunikaci s publikem mezi písněmi ústila tím, že se z hlediště na každou větu nebo otázku ozývalo sborově nevyhodnotitelné "JéééÉÉéé.", takže se alespoň nezdržovalo diskuzními cavyky a mohl se věnovat čas důležitým věcem jako laskavému poskakujícímu moshpitu či několika snad nejněžnějším wall-of-death, jakých jsem se snad kdy zúčastnil. Všechno tedy bylo tak, jak doktor doporučoval.