Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Come On Leipzig! Come On! Tenhle pokřik si prostě nemohu odpustit. Jedná se o slova, která pokřikoval Dead na fanoušky, když ve zmíněném městě Mayhem hráli svůj dnes již legendární koncert, ze kterého vznikl kultovní záznam, jednoduše pojmenovaný jako Live In Leipzig. Toto východoněmecké město jsem totiž s několika spřátelenými kolegy z Fobia zine navštívil v rámci festivalu Doom Over Leipzig. Ten si letos sáhl na pátý ročník, který byl rozdělen do čtyř dní. Nám se podařilo navštívit sice pouze poslední den celého konání, ale zato se na něm ocitla velice zajímavá jména.

Právě kapely jako Subrosa, Monarch, Year Of No Light a Amenra nás donutily opustit hranice naší malé země a vydat se vstříc zkušenostem za nimi. Pro mne to byl vůbec první koncert mimo území ČR, takže očekávání byla veliká a v průběhu tohoto reportu zjistíte nakolik splněná.

Bylo krásné teplé sobotní poledne, když se naše čtyřčlenná posádka sjednotila v černém vozidle na jisté benzince nedaleko Smíchovského pivovaru. Odtud kurz mířil přímo k branám klubu UT Connewitz, kde se toho večera měla uskutečnit pro doomaře velkolepá událost. Cesta utíkala rychle, čemuž napomohlo i krácení filozofickými otázkami nad krizí středního věku, bezpečností letecké dopravy a také smutnými hudebními výkony. Inu, doomová nálada u nás panovala od samého začátku. Najít klub a nebloudit městem se nakonec ukázalo ještě jednodušší, než jsme doufali. Netrvalo dlouho a zařízli jsme flek pár kroků od něj a kostela zasvěceného Paulu Gehardovi, toho času zjevně nevyužívaném a marně odolávajícím nájezdu rozhořčených antifašistů se spreji v rukách. Drobná prohlídka dlouhé Wolfgang Heinze Strasse byla zakončena návštěvou hudebního obchodu, kde šlo pořídit naprosto vše. Našinec zaplesal při pohledu na LP Felixe Slováčka za dvě eura, CD Gospel of the Future za devět, nebo CD Trollech za čtrnáct. Neobjednaný déšť naši návštěvu prodloužil, takže jsme se jali dalšího objevování. Čas otevření klubu se pomalu blížil, takže jsme zamířili rovnou k jeho vchodu, kde to už začalo pěkně černat a houstnout.

UT Connewitz je klub s pohnutou historií. Jde o budovu starého kina, jehož základní kameny se datují rokem 1912. Stavba přežila dokonce i mohutné bombardování velkých německých měst v posledních letech druhé světové války. Za časů NDR se v jejich prostorách vyřádili komunisté a roku 1992 se dům uzavřel a počal chátrat. Krátce po příchodu nového tisíciletí vzniklo hned několik občanských aktivit na záchranu tohoto němého pamětníka. Nakonec se budovu přeci jen podařilo zachránit a tak roku 2012 oslavila stoleté výročí. V současnosti zde probíhají různé kulturní události, od koncertů, přes promítání filmů až po divadlo. Zajímavostí je, že interiér není nikterak výrazně ošetřen, takže si můžete donekonečna prohlížet loupající se starou omítku, omlácené štukování, zvláštní žebrovitou klenbu stropu a především dominantní portál na podiu připomínající průčelí pantheonu, který v sobě ukrývá velké plátno.

Odbavovací záležitosti proběhly rychle a bez problémů, takže jsme hrdě spěchali do nitra starého kina, do nějž neustále proudili další věrní. Krátké omrknutí přichystaného merche vystupujících kapel bylo v zápětí vystřídáno pevným místem v bezprostřední blízkosti širokého podia, kde měla svůj set odstartovat Subrosa, na kterou jsme se těšili jak malí kluci.

Tma v sále a nedočkavé pocity byly svíravé a tuto krustu rozlomilo až nakráčení umělecké pětice Subrosa na příslušná místa. Ticho, napětí, doznívající intro. Pak už jen souzvuk dvou houslí a hladivého ženského vokálu. Přiznám se, že se mi do očí tlačilo dojetí, zejména ve chvíli, když nastoupily ostřejší pasáže, které byly zvukově dynamické a srozumitelné. Hrálo se výhradně ze dvou posledních, tolik strhujících alb a nutno vypíchnout, že naléhavost písní se na podium povedlo přenést naprosto perfektně. Když Rebecca zpívala svým jemným hlasem a doprovázela se pouze na kytaru, bylo ticho, které by prořízlo i spadnutí špendlíku. Všichni hltali jednotlivé tóny a se vzrušením čekali na úderný nástup rychlejší věty. K dokonalosti nahrával i oprýskaný klub, co by dokonalý kontrast se zádumčivou atmosférou. Vyloženě jako ozdoba setu působila závěrečná The Usher, věnovaná toho dne zemřelému příteli kapely, což zjevně velmi těžce nesl bubeník, kterému se v jednu chvíli na tváři zaleskly slzy. Ostatně celá kapela svou hudbu prožívala velmi silně, nejvíce snad přeci jen Kim, u které jsem zpozoroval jen málo chvil s otevřenými víčky. Mohl bych svůj zážitek popisovat ještě dlouho, protože se jednoznačně odehrál jeden z nejlepších koncertů, které jsem kdy v životě viděl. Kdybychom se po vystoupení sbalili a odjeli, pořád by to za to stálo.

Mezi kapelami došlo k ochutnání osvěžujících nápojů, které se zde podávaly výhradně v lahvi, pokoukání a zejména nakoupení oficiálního distra kapel. Mezitím se na podium připravovala hodinka černé mše, kterou dirigovali Monarch.

Co tak od okolí vnímám, výraz kapely Monarch není každému natolik blízký jako mě. Já jsem kapelou ohromen a pěji chválu na její hluboký a přitom zákeřně bolestivý způsob hry. Z posledního alba Sabbracadaver jsem si sedl na zadek, takže se nelze divit, že právě tuto desku jsem si s sebou vezl domů v parciálně lakovaném digipak formátu. Právě tohle album zaznělo komplet celé plus jedna starší věc. Byl jsem velmi zvědavý na to, jak si Emilie naživo poradí se svým tak skličujícím zpěvem. Část kouzla spočívala na pultě s hromadou svíček, kde byly umístěny efekty, které slečna obsluhovala. Vesměs šlo jen o silné echo případně různé vrstvení zvuků na sebe. Strastiplný rykot tato napohled křehká dívčina vydávala zcela bez obalu, svíjela se, prožívala momenty na plno. V takových chvílích jsem stál jak uhranutý a dosyta hltal vláčné tempo muziky v doprovodu s nemocně ostrým zpěvem. Tu a tam se zvolnilo a kytary vykouzlily melodii a i zpěv se ustálil ve zpěvnějších plochách, ale převážně šlo o do maxima hnanou dekadenci. Třeba basák s kytaristou tyto okamžiky prožívali natolik silně, že svými nástroji o sebe drhli, jako kdyby je měli naposledy v rukou. Byl jsem unešen, Monarch byl hodně intenzivní zážitek.

Sál se asi nejvíce zaplnil, když na podiu stanula kapela Year Of No Light. Není divu, jejich poslední deska Tocsin nebyla vůbec marná. Co však trochu zamrzelo, byl zvuk, který až do teď byl naprosto strhující a zejména bicí dosahovaly neskutečných rozměrů. Možná to bylo dáno složitostí samotné kapely, jelikož tři kytary a dvoje bicí zkrátka nemá každý, proto se výsledek lehce sléval dohromady a v jistých pasážích jsem se hodně špatně orientoval. Souhra kapely byla přesto citelná a vidět podobný ansámbl na vlastní oči je už samo o sobě zaručeným zážitkem. I tak se musím přiznat, že ze čtveřice kapel na mne Year Of No Light působili jako nejméně zajímavá část, ale berme v potaz silnou konkurenci, budeme-li se bavit na úrovni pomyslného souboje.

Poslední kapelou dne byla Amenra, která si střihla hned dva druhy setů, a oba byly doprovázené gigantickou projekcí. Kapela nejprve odehrála akustický set, který měl určitou schopnost zaujmout, ale trvanlivost pozbyla delšího života. Zaručeně to bylo dáno tím, že to byla jediná kapela, kterou jsem prakticky do nynějška neznal, takže jsem nebyl schopen porovnávat akustickou verzi od jiné. Jakkoli bylo toto vystoupení poutavé, bavilo mne po dobu nějakých třech skladeb. Tímto stylem se hrálo ještě chvíli, ale my dali přednost nadýchání se na čerstvém vzduchu. Teprve pak přišla Amenra se svou pravou tváří. Od samého začátku mne nakopli strhující zatěžkanou muzikou s energií hardcoru a různých post metalů. Prolétla mi hlavou vzpomínka na Dragged Into Sunlight, či jiná podobná uskupení. Ke spokojenému zážitku přispěl i výraznější zvuk, který, jak se zdálo, byl zapříčiněn jiným zvukařem za jiným pultem. Všechno krásně čitelné a oddělitelné. Atmosféra hluboká, pestrá a svižná. Tohle mělo prostě něco do sebe a obrovský aplaus po skladbách toho byly důkazem. Amenra překvapila velice pěkně, což jsem ani nečekal.

Asi by se ještě hodilo na závěr přidat pár poznatků, na které se bojíte zeptat. V první řadě lze poukázat na návštěvnost, ovšem u takové akce možná ani nebude překvapením, že se nepočítá v desítkách ale stovkách, takže dle slov pořadatelů se tu nacházelo přes pět set platících. Akce byla striktně nekuřáckého rázu a skutečně se nenašla ani jedna existence, která by si potřebovala uvnitř klubu zapálit. Nejinak tomu bylo i co se samotného chování během koncertu týče. Žádné koridory cestovatelů, žádné mudrcování během setů, žádná přihlouplá gesta.

Když jsem kolem čtvrté ranní ulehal ke spánku, v hlavě se mi znovu přehrával ten jedinečný zážitek z celého dne. Vlastně i teď jsem celý v úžasu, čeho všeho jsem byl svědkem. Maximální spokojenost. Na definitivním konci bych rád nasměroval velké poděkování doprovodné posádce, bez které bych něco takového jen stěží zažil.

Autorem fotografií je Coornelus, kterému tímto děkuji.