Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 18. 2. Ditz + Leeb0rn v Café v lese

Stejně jako mnoho dalších přítomných ten večer jsem nějak zásadně zaregistroval existenci kapely Ditz, až když se loni projevila jakožto předskokan Idles v Sasazu. I přes dost charakteristický výkon ale bylo trošku poznat, že ten velkej snobskej pajzl s publikem pečlivě odsekuriťákovaným od jeviště není úplně prostor, ve kterém by se cítili doma a spíš by to chtělo klub s podstatně nižším stropem. Proto jsem měl takovou radost, když jsem je zahlídl na programové soupisce Café v lese. A ačkoli nové móresy ohledně povinnosti nechávat i přesramenní tašky v šatně za tři pětky či nepochopitelná potřeba nahradit dříve sympaticky přidrzlou virální komunikaci za nějakou zaměnitelnou korporátní rutinu typu "at je léto nebo zima, u nás s pivkem vždycky príma", stále se týhle ratejně nedaří potřít útulnou atmosféru, kvůli které tam vždycky nechám o dost více peněz, než mám v plánu.

Byla tak akorát návštěvnost, aby se dalo bezpečně přesouvat po celé délce prostoru, aniž bych cokoli vylil, přičemž stále zůstal zachován pocit zaplněného klubu, tedy naprosto ideální nastavení večera. Ale ani to nepomohlo předkapele, tuzemským Leeb0rn, aby mi dávali nějak smysl. Ti za sebou mají už tři alba a nějakých šest let společné práce. Přitom ale zněli zvláštně debutantsky a nesehraně. Zjevný přepal skladatelských ambic, kdy se každý čtyři sekundy musí dít něco jiného, ústil v neustálé zasekávání songů. Měl jsem pocit, jako by tam neustále někdo na něco zapomínal a pak to rychle dohazoval. Ani vyžvejkaný zvuk, ve kterém se to nějak nedařilo pospojovat dohromady, tomu nepomáhal.

Ditz ale na druhou stranu rozbíjeli nad plán. Z předchozího koncertu si je pamatuji jako zvukově hutnou, ale pocitově takovou spíš houpavě klidnou sílu. Na čemž bude mít svůj podíl i projev kapely, kdy zatímco všichni se celou dobu tváří, jako by se v backstage před koncertem právě děsně pohádali, zpěvák v ženských šatech se plouží před i mezi publikem, klátivě naznačuje zvadlým zápěstím něco, ale jakoby si tím nebyl jistý, přičemž celou dobu působí jak vaše teta Agáta, která zamlada byla vyhlášenou krasavicí a dneska startuje první sklenkou vína už v půl devátý ráno. Proto překvapilo, když si hned při první písni rozdělil publikum na dvě strany v rámci wall of la petit mort, čímž člověk mohl hned ze startu opustit vykolíkovanou pozici a užívat si nastavená pravidla, že se v hledišti odteďka může vše. 

Překvapivě tvrdý a zvukem plnokrevný výstup Ditz (dle soudmeistera nakonec prý nejhlasitější koncert, co tam zatím měli) si udržoval po celou dobu oprsklou nevyzpytatelnost. Některé songy se vedly trochu jinam, než by jeden čekal, některé byly podstatně delší či kratší, než by jejich struktura napovídala. Tahle potřeba být neustále ve střehu jak hudebně, tak fyzicky, aby se stihlo občas uhnout nějakému tomu loktu, ve výsledku stála za úžasně vtahujícím koncertem i tím skvělým pocitem propocené vzájemnosti, kterou člověk v těhlech zkurvených časech občas potřebuje, aby se nestal jejich součástí. 

// 25. 2. Moin + A/C v Meetfactory

Rozsáhlý prostor Meetfactory se všemi těmi sloupy, dlouhými barovými pulty a hangárovými vstupy mi původně přišel pro kapelu velikosti Moin docela ambiciozní. Je možné, že ale šeptanda o jejich "tak strašně jim to tam sedlo, že z toho imo byli sami překvapení" vystoupení před rokem a půl v Neratovském kostele zahájila v jedněch hudebních kruzích šeptandu, která nakonec sály bývalých smíchovských jatek příjemně zaplnila i s přilehlou volně přístupnou galerií, jejíž umělecká díla jsem, jak je u mně ostatně obvyklé, nepochopil.

Ten večer se konečně i ke mně dokodrcala ta kolující kára všudypřítomných rýmiček a nachlazení. Takže když jsem si už během první kapely pochvaloval, jak to pivko dneska zvláštně nakládá a nakolik se mi daří do té hudby mimosmyslově ponořit, ještě jsem nevěděl, že mi ve skutečnosti nastoupila horečka. To mi dost pomohlo u předkapely A/C, což je pár let starý trojčlenný projekt zakládající si svým názvem na tom, aby se prostě na internetu o nich nedalo nic najít, což cením. Instrumentálně podmanivý a hloubavý post rock byl v lecčem mile povědomý a nedalo se zapřít, že o té hudbě kapela přemýšlí možná častěji, než ji hraje. Každopádně trochu mě vyhazoval z koncentrace hlas zpěvačky, který často bloudil po místech, kde rozhodně neměl co dělat, což velkoryse přisuzuji nervozitě mladé kapely před větším davem, ačkoli v poslední době jsem na podobný problém narazil na více koncertech. Snad se hrdě falešný zpěv nějak teďko neemancipuje, nenormalizuje nebo tak něco, protože pro má salierovská ouška by to byla strašně špatná zpráva.

Moin naplnili moje očekávání v tom, že z pouhého poslechu může být jejich hudební projev jakkoli silný, ale teprve v živém provedení tě to prostě chopí z boku za ruce a cloumá to s tebou, dokud tě to úplně nevyřídí. Hodně za to mohla podle mě i práce se světly, pro což je mimochodem meetfáč jak dělanej. Reflektory neustále a agresivně znemožňovaly soustředit se plně na to, co se děje na pódiu a s tím, jak se jim posluchač průběžně vyhýbal či na práci s nimi přistupoval, se i ta hudba zmítala kolem něj. Občas když jsem vzhlédl, mohl jsem zachytit se mezi stroboskopovou zelení míhat hubená těla zlomená v pase, příliš vysoko zvednuté paličky bicích v pokroucených prstech a do divného úhlu svažené hrdlo kytary, než jsem zase zahnul pohledem na zem či do interiéru vlastních očí. Kapela nemluví, kapela hraje. Někteří ze sledujících opatrně stojících při kraji sálu se při některých pasážích mimoděk přisunou o několik metrů blíže, aby se pak po chvíli zmateně rozhlíželi, kde se vlastně ocitli a přemýšleli, jak k tomu došlo. Zvláštní odlidštěná intenzita koncertu působila, jako bychom viděli něco, co se prakticky nedá nahmatat a přenést to lze dál jen v nějakém sdíleném pocitu. Dlouho jsem neviděl koncert, který se tak těžko dá racionalizovat. Možná je odpovědí ta čerstvá horečka. Budu si té vzácné večerní konjunkce tedy vážit, jakkoli bych byl rád za její ojedinělost.