Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Imbolc, hromnice nebo prostě 2. 2. byl den, kdy nebylo od věci zvednout řiť z nedělního obýváku a vyrazit na podivnou oslavu tohoto téměř zapomenutého svátku. Zajímavostí jistě bylo, že se akce konala 2. 2. 2020, což v čase 20.20 pořadatel neváhal připomenout a uvědomil tak všechny přítomné o výjimečnosti této chvíle. Abych jej v této dobré myšlence podpořil zvolil jsem výši vstupného na magických 220,- neboť tato částka byla dobrovolná. Ale nepředbíhejme sled událostí.

Nebýt spřízněné hudební duše jménem Coornelus, s největší pravděpodobností bych celý koncert vynechal. To proto, že jsem neznal ani jednu z vystupujících kapel a ani místo konání. Navzdory faktu, že jsem se kdysi zařekl, že už nikdy nevyrazím na akci, kde neznám ani jednu kapelu, rozhodl jsem se toto proroctví porušit, čímž jsem naplnil vize slov nikdy neříkej nikdy. Však už je to také dost dávno… Hledání cesty ke klubu bylo celkem dobrodružství, neboť jsme zvolili příjezd vozem do bezprostřední blízkosti a chvíli ještě lovili v jednosměrkách sídliště Červený vrch správnou pozici. Nakonec vše dobře dopadlo a dveře nabádající k návštěvě Balada baru nebylo těžké identifikovat. Uvyknutí na kluby typu Chmelnice, Futurum či 007 v člověku zapříčinilo jistý šok, který se po vkročení do nitra odehrál. Na druhou stranu taková Vopice svým vzezřením také nebude daleko od srovnání. Je to zkrátka jistý svéráz onoho místa se zvláštně řešenou backstage, retro mobiliářem a stylovým barmanem/zvukařem. Ano, tento člověk vše obsluhoval z jednoho místa, to máte tak, když je každý centimetr prostoru ku prospěchu věci.

Zdálo se, že jsme první zvědavci, co přišli za muzikou (v čase cca 19.30). Sice uvnitř pár postav popíjelo, ale dle odhadu si troufám tvrdit, že to byli obyvatelé zdejších bytových domů, co mají vchod sotva dva bloky vedle. Skoro bych řekl, že bydlí hned naproti a místo večerních televizních novin sledují pozoruhodné dějství uvnitř Balady. Ono vůbec složení návštěvníků bylo barvité, ale předpokládejme, že většinu zajímala dvojice kapel, které tu dnes hodlaly ukázat, zač je toho doom, neboť touto hudební škatulí se chlubil plakát a byl to vlastně i stěžejní impuls k naší návštěvě.

Adonis DNA mají ve svých řadách výborného kytaristu, jehož blond vlasy lze viděti i v kapelách jako Voluptas nebo Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip. Skoro by se pak dalo říci, že muzika této skupiny je pomyslným průsečíkem uvedených domácích subjektů. Psychedelický svéráz hudebního řádění se občas zdál poněkud „olafovský“, ovšem ne natolik, aby se dal repertoár zaměnit. Z Voluptas zas šel vystopovat avantgardně blackový charakter, avšak bez rumového odéru. Pánové měli velice poutavé melodické linky, které občas správnou podivností vyšperkovali v nestandardní disharmonie a nutno říct, že po instrumentální stránce jsem byl spokojen. Dojem tak trochu kazil vokál, který s jistou neurvalostí Neurosis kázal ostré fráze, avšak z našeho úhlu poslechu tak vzniklo nepříjemné ztmelení zajímavé instrumentálnosti s naléhavým zpěvem. Jinak řečeno ten zpěv mi tam prostě neseděl a přišel mi příliš afektovaný. Ale nutno na obranu vystupujícího podotknout, že vlastně vzniklá situace dokázala mysl pozoruhodně přenést o pár let nazpět, kdy podobné kluby ve velkém hostily podobně navztekané soubory. Byla to zajímavá chemie mezi významným datem a syrovým klubem s obdobně rezonující kapelou. Navíc jsem s nadšením kvitoval, že zvuk bicí soupravy není přehnaně vytažen ani nijak upravován, ale zachovává její akustický xicht (však jsem v prvních chvílích podezříval zvukaře, že bicí nechává bez mikrofonů). Skoro by se dalo říct, že šlo o veřejnou zkoušku, ale to by pokřivilo kapelní řemeslo. Takže spokojenost se dostavila, ačkoliv se několik výhrad v daný moment dralo napovrch.

V mezičase obcházel pořadatel s kloboukem dorazivší postavy, aby mu přispěli libovolnou částkou na účet koncertu. Pevně věřím, že alespoň hlavní výdaje s zaplatit podařilo…

Haunted jsou doomaři z Itálie, což s sebou neslo jisté očekávání, neboť víme, že takový žánr dokáže být v rukou Italů neskutečně podmanivý. Pokud hledáte směr, kterým mířím, tak je to vidina Abysmal Grief. První hrábnutí do strun a vyvalení dřevnaté mohutnosti však zaválo myšlenky zcela jinam. Téměř okamžitě se mi totiž vybavila sestava Windhand, jejichž výraz je opravdu velmi podobný, jen s tím rozdílem, že Američané mě baví o poznání víc. Nicméně tím nechci nikterak pošpinit roucho Haunted. Byl jsem v jejich čase naprosto oddán jejich šlapavé pomalosti a zahleděnosti do přítmí metalového světa. Zpěvačka zmítající se v osidlech takových tónů skvěle svým hlasem určovala směr nálady a určitou křehkostí čechrala těžkou váhu doomového dějství. Odvažuji se tvrdit, že dojem by lépe podtrhlo statické osvětlení tmavé barvy, či úzké pruhy bílé, než blikavé skotačení rytmických ledek. Ale to už bychom po klubu chtěli příliš a vlastně si takový poznatek uvědomuji až teď, jelikož v daný moment koncertu jsem moc nevnímal jiné informace, než ty, které vysílala hudba samotná. Dav byl poklidný, nábožně vděčný a závěrem si ještě vyškemral drobný přídavek. Pak už nezbývalo než srdečně tleskat, pošimrat kapelu českou bankovkou výměnou za drobný merch a zmizet zase v ulicích mokré Prahy.