Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pátek 14.3.

Otázka co s načatým víkendem už do Divadla Pod čarou těžko někoho zavane a pokud ano, tak jedině do svalnaté náruče neoblomné ostrahy. Verdikt, že se do Písku vydáme i letos, jsme s kamarády učinili někdy v červnu loňského roku a to pod tlakem informace, že festival naběhl na finální rovinku svého vyprodání. Tou dobou - v obležení teplých a slunečných dnů - člověk sotva bral v potaz okolnosti, jako že se mu v březnu třeba ani nebude chtít, nebo že bude nedejbože ležet na smrtelné posteli s rýmečkou. Bylo to buď, anebo, v našem případě buď. A tak když nastal den D, všechny bolístky, jizvy a křížky na krku musely ustoupit heavy metalovému svátku a radostem z nadměrného užívání alkoholu a tabáku, protože rozhodnutí o našem osudu již dávno padlo.

A přece jen mě první festivalový den zastihl v jakési nemastné neslané náladě, která korelovala s venkovním pošmournem a drobnými starostmi, s nimiž bylo ještě během rána nutno zatočit. Teprve nástup na palubu osobního vozu objednaného i s řidičem a první doušek ležáku z plechu mi připomněly, jak šťastný a svobodný člověk vlastně jsem. Většina státu ještě trčela v hokně, čímž jej udržovala v chodu a naši cestu volnou. Když jsme se svižně neblížili k cíli, bylo to jen proto, že jsme nasávali kouř a studený vzduch na benzínce u Vystrkova. Taková pohoda to byla. V cílové destinaci to šlo taky rychle. Ubytování v apartmánu, drobný nákup zásob v Jednotě a pozdní oběd v písecké Kozlovně zabraly času tak akorát, abychom se krátce před čtvrtou hodinou ocitli tam, odkud jsme se Satanem v očích odcházeli před rokem.

Festival se do plného vědomí teprve probouzel, ale na place už bylo vše na svém místě. Rakouští Küenring, kteří celému cirkusu stříhali pásku, začali na minutu přesně. Natěšené publikum hltalo první rázové vlny dne a projevovalo vděk i za standardně odehraný set, který mi v paměti uvízl jako sympatický, ale někdy až moc symetrický heavy rock/metal. Küenring se drželi hlavně středního tempa, kytaristé si poslušně přehazovali sóla, jak kážou žánrové poučky a zpoza ustálené šablony se občas vyjasnil hezký refrén. Z představeného repertoáru mě zaujala skladba Panthers of Rio, která přece jen měla trochu členitější strukturu. Na rozjezd v pohodě.

 

Že to od Küering nebylo nic víc než zahřívací kolo, se ukázalo v pět hodin, kdy se na pódiu rozpoutala energická show britských Coltre. Britských říkám proto, že jsem si to někde přečetl, ale jinak bych na první pohled tipoval, že to jsou borci spíš odněkud ze Španělska nebo Itálie. Trochu opálení, plní temperamentu, obličeje v sevření mohutných kotlet, ty velké nosy. Regulérně pracovní overal basáka Maxe předznamenal, že bez montérek se dobrej heavy metal prostě dělat nedá. A byla to pravda. Vystoupení Coltre bylo poctivě odmakané retro, kde se z podzemních šachet a zásobníků odsávalo vše dobré od Thin Lizzy po UFO, aniž by to kapele nebo komukoliv okolo protékalo mezi prsty. Časově nás to vrátilo pěkně hluboko do minulosti, kdy heavy metal teprve kvasil a probublával do dalších sfér. Živelný projev Coltre byl příjemně nakažlivý, vícehlasy působivé a basa mazaně povytažená. Dojem, že tu Coltre vysadila nějaká loď se strojem času jsem přijal jako to nejlepší doporučení pro pozdější poslech jejich desky To Watch With Hands To Touch With Eyes. 

Následující vystoupení Kontact slibovalo svědectví o setkání s neznámými bytostmi třetího druhu a jistý odklon od klasického jádra festivalového pudla. Kanadská trojice skutečně působila, jakoby za sebou už pár (ne)dobrovolných intergalaktických letů talířem měla, ale unést i mě se jí moc nedařilo. Monotónní a bezbarvý projev zpěváka Aliena mě přiváděl k myšlence, jestli nejde o nějakou svéráznou poklonu pěveckým dovednostem Stephena Hawkinga a po několika skladbách ve mě dozrálo přesvědčení, že si tento umělecký záměr nechám ujít. Kontakt nenavázán.

 

S Australany Aardvark se mi vrátila pozemská energie do žil a kovová pachuť krve na patro. Orientace na původní evropskou větev žánru byla evidentní, nezřídka jsem měl pocit, že sleduji při práci směnu německých ocelářů, kteří zpoza přilb vlní kníry na počest Accept. Aardvark předvedli též kapku nežnosti, aniž by to nutně souviselo s kytaristkou Sorchou Wilcox a jejím vokálním příspěvkem. Šlo hlavně o chytlavé melodie, které daly vzpomenout na tvorbu Scorpions ze 70. let, čímž jsme na pár chvil opustili prostředí oceláren, mužnost hustých knírů s pěnou na konci však nikoli. V tomto směru vyčnívala power balada The Dream is Nearly Over, za jejíž zařazení do programu přiznávám kapele bonusový kredit za odvahu. Jak už jsem kdysi někde psal, dobrý oplodňovák je vymírající druh, jehož úpadek stahuje ke dnu i porodnost.

Tou dobou to denní světlo venku už vzdalo, ale v džungli těl prostoupené dýmem z cigaret a připalujících se uzenin by na dvoře stejně nemělo šanci proniknout níž než dva metry nad zem. Motory přítomnosti jely na plný výkon, všude bylo těsno a hlučno, ale energie ještě všichni měli dost, asi tím, jak do sebe lili pivo a další chlast ze tří soustavně obsazených barů. V osm hodin rozrazili Amethyst počínající primetime. Tentokrát jsme se přesunuli do Švýcarska, ale pouze geograficky, hudebně nás Amethyst vzali na projížďku do podobných vod jako Coltre. Drobné indicie jako šátek kolem krku kytaristy nebo hvízdané intro z westernu vzbuzovaly naděje, že se budeme v následujících minutách prohánět na koni jugoslávskými prériemi v éře Divokého západu, ale v cestě časem jsme se nedostali dál než do raných osmdesátek v Anglii. Se slabým pocitem hněvu, že jsem byl obelhán lstivým otcem Furou jsem nakonec přijal další dávku NWOBHM, která sršela mladistvým elánem. Střelka mířila zhruba do míst, kde kralují první desky Iron Maiden a nebylo pochyb, že podobným směrem to táhlo většinu přítomných, zejména plavce, kterých se na vlnách vztyčených rukou vydávalo na otevřené moře zatím nejvíc. Za polovinou vystoupení Amethyst už jsem ale nevnímal žádnou změnu ani nebezpečí pro soužití osadníků s indiány, tak jsem pobídl Hatátitlu a zamířil k saloonu.

Od devíti hodin měla dění ve své režii mezinárodní superskupina Friends of Hell. Scéna se pohroužila do doom metalového rozpoložení, ale na truchlení ani na melancholii nemohlo být skrze létající třísky z dřevních riffů ani pomyšlení. Friends of Hell dotlačili svůj kolosální kámen na vrchol kopce, aby ho na nás svrhli s démonickým úšklebkem velitele Hellbutchera. Sledoval jsem tu situaci a samým suchem, které vycházelo z beden, se mi prášilo od pusy. Nohy mi natekly jak po těžké šichtě v pekle, kde, jak známo, Friends of Hell vědí, komu se klanět. Z kotle se valivě zvedaly páry Candlemass, starých Black Sabbath a Electric Wizard, aby se mísily v jeden puch a rozrážely zbytky vzduchu. Hellbutcher spílal nebesům a kroutil obličej do rozmanitých grimas, zatímco mladá sekce hýřila elánem a dělala vše proto, aby pohybem a hecováním uvedla dav do varu. Po několika skladbách mi ale došlo, že tohle peklo se podobně jako u Amethyst točí pořád dokola a postrádá výraznější vzruchy. I tentokrát jsem se po několika skladbách stáhl k baru a našetřené minuty věnoval odpočinku přes závěrečným setem.

Otěží zpívanek na dobrou noc se ujali američtí Medieval Steel a zase to byl výrazný obrat nálady. Sirná oblaka se odpařila v lesku ušlechtilé ocele a z područí satanismu jsme skočili rovnýma nohama do pekla středověkých vřav. Tempo se zvedlo jako tlak křižáckého rytíře při pohledu na Maura, nicméně stíny dřevního doom metalu zůstaly na stráži a tu a tam vstoupily do hry. Vizuál i hudba podněcovaly asociace zejména na Saxon a Manilla Road, zatížen účastí na minulém ročníku HMT jsem nemohl vyhnat z hlavy ani paralely s Mindless Sinner, kteří vloni zazářili podobným způsobem. Nastupující horečka v nitru mého organizmu možná přidala na zážitku z koncertu (zdravím Lomikara!), zároveň ale brala i dost sil a nebýt ocelové vůle vydržet až do konce, přišel bych o nadčasové finále. Medieval Steel na závěr vyškrábli z archivu svou stejnojmennou hitovku, na kterou všichni znalí svorně čekali, aby nastal další z oněch nezapomenutelných zážitků, kdy celý klub jako jeden muž káže světu chytlavé moudro. Jestli se před rokem neslo Pískem až do ranních hodin you are an angel witch, letos převzalo štafetu majestátní steel cuts you like a knife. Nebo tak nějak. Popěvek mi z hlavy nevyhnalo ani několik nočních dílů South Parku a co se mi promítalo do horečných snů, byl především meč z oceli visící nade mnou jako hrozba Damoklova.

Heavy Metal Thunder V., Písek, druhá část

Fotografie laskavě poskytl Dalas.