Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jít na Insanii je ve své podstatě jistota se vším, co k takovým jistotám patří a bez obalu přiznávám, že nejvíc jsem se těšil na Atari Terror. Ani ne tak z titulu srovnávání muziky a přemýšlení nad tím, jestli je jedno horší nebo lepší než druhé, ale prostě jsem tuhle partu už nějaký čas neviděl, kdežto Polyho kázání znám více méně nazpaměť.

Program večera ale otevřela brněnská, pro mne do té chvíle neznámá kapela Pangram a kulantně by se dalo napsat, že inspiraci pro svou muziku tahle čtveřice čerpala v americkém nu-metalu. Otevřeně šlo plus mínus o kopírku KoRn, a to včetně pohybů basáka, který musel nejeden večer trávit u YouTube studováním Fieldyho hry na basu a jeho tanečních kroků. Na druhou stranu nepopírám, že na téhle muzice jsem vyrostl, že mi vystoupení Pangram přišlo naprosto sympatické a že jsem si ho bez problému užil.

Podobně bych mohl komentovat Atari Terror, na které si vždycky rád zajdu, protože mi jejich koncerty přijdou v dobrém smyslu zábavné, ale které bych si doma asi nikdy nepustil. Tyhle věci - domácí poslech a koncerty - prostě odděluju. Sobotní vystoupení mi AT ukázalo takové, jaké jsem je do té doby znal a jaké jsem je očekával - dobře naladěné, užívající si koncert a bavící přítomné. A to je asi největší trumf kapely. Nebojí se seskočit mezi fanoušky, dát si s nimi kolečko a stejně tak to s tou zábavou nepřehání natolik, aby to jeden odnesl nepříjemnou vyrážkou. Je proto naprosto jasné, že něco jako sled skladeb nebo “co vlastně hráli” je pro mě naprosto vedlejší, nehledě k tomu, že to nevím. Neřeším to.

Naproti tomu je situace u Insanie jiná, skladby znám skoro všechny, texty rovněž, Poly je stále stejný nemluva a i když mám vždycky problém rozlišit jeden koncert od druhého, zajdu si rád. Naopak poznat jednotlivé skladby zvládnu i se svou dost chatrnou pamětí, Polyho texty - jakkoliv se tematicky motají trochu v kruhu - posouvají výraz kapely do míst jednoznačných a zapamatovatelných, do míst, ve kterých u nás není nijak přecpáno. Pravdou rovněž je, že živě vystupující Insania má svou laťku, kterou si drží a jejíž výšku nemění ani nahoru, ani dolů. Stejně tak má svoje koncertní jistoty, které většinou reflektují poslední tři čtyři desky a ke kterým poměrně samozřejmě přibyla “Nejsvětější trojice” a “Božská komedie”. Pravidla hry fungují, netřeba je měnit.

Pro mě příjemným překvapením byl zvuk celého večera, který fungoval celkem slušně a který by se v pohodě obešel bez špuntů, když bych si na ně už nezvykl. Hlasitost byla přiměřená a rozhodně nižší, než na jakou jsem si v posledních letech (ne)zvykl. Ještě pár decibelů a Freud zazpívá basem fakt hezky.

Na koncert byla redaktorovi webu Echoes udělena akreditace agenturou Kontra Production.