Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Každodenní rutina v podobě ježdění do práce se tu a tam stane trochu pestřejší. Občas do MHD přistoupí pěkné děvče nebo oko zahlédne z okénka něco zajímavého. Tu poslední variantu mám momentálně na mysli, neboť jsem na jedné zastávce zahlédl plakát, který zval na vystoupení skupiny Interitus. To by samo o sobě nebylo ničím zvláštní, kdyby se celá akce nekonala v prostorách hospody Na Poustce v Jinočanech u Prahy. To je totiž usedlost, do které jezdím každý den za prací. Do zmíněné hospůdky jsem svého času denně chodil na pivo, tedy na oběd, ale všelijaké okolnosti tomu nakonec chtěly, že jsem do ní víc jak rok už nevkročil. Je pravdou, že tohle nebyla první akce, která se ve zdejších prostorách konala, jenže teprve nyní se mi pořadatel trefil do vkusu. V minulosti prostory Poustky hostily především lokální rockové spolky. Nic proti zábavám, svého času jsem takřka každý víkend na nějakou jezdil do památné Sokolovny v Nalžovských Horách, ale nějak jsem z nich vyrostl nebo co… Nuže, přišel čas dobu mé nepřítomnosti Na Poustce přetnout a zároveň si to pěkně zpestřit zajímavě vyhlížejícím koncertem.

Možná by nebylo od věci si rovněž povědět něco o samotné hospodě, respektive baráku Na Poustce jako takovém. Není to totiž jen tak obyčejná restaurace, jak se může při běžné a letmé návštěvě zdát. Budova sehrála zvláštní roli v dobách komunismu, kdy se v jejích prostorách natáčely scény do seriálu Major Zeman, a to přímo do legendárního dílu Studna. Třeba při natáčení některých exteriérů jsou Jinočany dobře poznat (scénka příjezdu autobusu na náměstí, rozhovor s místním policejním orgánem, nebo rozhovor před holičstvím). Díky této skutečnosti se někdy restauraci přezdívá Zemanka. A v neposlední řadě je v horním patře budovy zřízeno studio a zkušebna, kde svého času zkoušel David Koller s Lucií i sám (studio dodnes funguje pod názvem 3bees).  

Vzhledem k tomu, že akce padla na páteční den, ani jsem se neobtěžoval odchodem z práce a dal si lehký dobrovolný přesčas do půl osmé večer. Své kroky jsem pak rovnou nasměroval do hospody, kde jsem se dle čísla vstupenky stal pátým platícím. Krom klasických štamgastů, které zde potkáte v kteroukoliv denní či noční dobu, se uvnitř pohybovalo více lidí z vystupujících kapel než samotných návštěvníků akce jako takové. Dal jsem jedenáctku Staropramen, abych si připomněl, jak moc mi tohle pivo pořád nejede, a čekal v pozoru hlavního prostoru na nejbližší dění. Po mém příchodu dorazilo ještě tak šest maximálně deset dalších platících, což je smutné. Ale vystupující kapely situaci braly celkem s humorem a rezervou, takže děj večera nabral sympatického spádu.

Jako první se představila čtveřice Ad Gladium hrající takovou metalovou směsici, kterou bych si sám od sebe asi nepustil, ale v tuhle chvíli mě to nějak nevadilo. Spíš jsem lovil v paměti, kdy jsem naposledy něco podobného slyšel. Občas prostě není od věci se vrátit k prostým věcem, a to i v nenáročné muzice, kterou jsem od Ad Gladium cítil. Tím bych nerad snižoval kvality téhle kapely, protože něco to do sebe určitě mělo. Hráči své nástroje obsluhovali skvěle a bylo na nich vyloženě vidět, že hrají z čisté radosti z muziky a rádi se o ten pocit dělí s publikem. To mi přišlo sympatické a pozitivní. Určitě bych vypíchl zvláštní stojan s texty, který Ioannes používal - oproti klasickému stojánku byl tento obohacen úchytem pro stylovou standartu s logem kapely. Pěkná stylizace, která svým způsobem zpestřovala atmosféru koncertu a zároveň posloužila zpěvákovi jako opěrný bod. Kapela hrála svižně, bez škobrtnutí a vcelku nápaditě a pestře, což odhánělo pocit nudy a koncert si tak divák mohl patřičně užívat.

Pak přišla na řadu hlavní kapela večera – Interitus. Tuhle kapelu registruju od roku 2002, kdy vydala své druhé album Srdce krále, ale od té doby jsem je všeho všudy viděl živě teprve po druhé. Ostudné. Celé kapely je mi svým způsobem líto, protože se jí málokdy dostalo širšího uznání, než které by si jistě zasloužila. Osobně album Deborah považuji za tuzemský klenot. Svůj specifický druh sympho-metalu pilují přes dvacet let a stále jsou jaksi v pozadí české scény. Na druhou stranu jejich oficiální stránky i BZ profil aktualitami moc nehýří, přičemž jsem už několikrát nabyl dojmu, že kapela usnula, či snad skončila úplně. A konec konců od posledního alba uplynulo už sedm let. Ovšem dle slov, které frontman Ioannes pronesl, se pozvolna kuje deska další. Buďme ve střehu.

Kapela vystoupila bez jednoho člena v sestavě (druhé housle), což se na výsledku nikterak závažně nepodepsalo. Set otevřela titulní In My Hands z poslední desky a pozvolna se kráčelo ve stopách dvou posledních desek. Verva kapele nechyběla a i přes evidentní neshodu představ o koncertu si dokázala vystoupení užít a dát do něj vše, jakoby se hrálo v klasickém klubu. V playlistu mi chybělo více skladeb z prvních dvou alb, přičemž z debutu nezazněla ani jedna, což je škoda. Za zmínku určitě stojí zařazení instrumentálky Havranův let, během kterého došlo i na představení všech členů, což je úkaz, který jsem už dlouho na koncertech neviděl. Čert vem, že se během něho zapomnělo na představení samotného frontmana, ale kapela to brala s humorem a jeho jméno po chvilce samozřejmě prozradila. Na závěr pak přišla snad nejlepší a nejslavnější píseň v historii kapely (však jde o skladbu, díky které jsem Interitus před lety vůbec poznal) a to Srdce krále. Ze skladby se za ta léta neztratilo vůbec nic, stále má v sobě dravost a výtečný rytmus, melodiku a zkrátka všechno, co má pravý hit mít. Ze svého pohledu musím říct, že šlo o perfektní koncert.

Závěrem snad jen pár postřehů, které vedly k tomu, že akce se povedla víc, než jsem si troufal očekávat. Byl jsem opravdu mile překvapen, že po celou dobu akce (až na pár nepříjemných vazeb) se zvuk nesl v přívětivém a především srozumitelném rozsahu. Ozvučení vcelku složitého ansámblu kapely Interitus se povedlo perfektně. Bylo dobře rozumět všemu, ať už šlo o housle, flétnu, oba zpěvy, či basu. Takový výsledek jsem nečekal, ačkoliv by jistě mohl být lepší, kdyby mladý zvukař svému řemeslu věnoval trochu víc pozornosti než svému mobilu. On vlastně i tvar a konstrukce prostoru měla jisté pozitivní předpoklady k dobré produkci. No a takový aparát bych laickým okem dokázal srovnat s vybavením například Modré Vopice, což na nějakou hospodu kdesi v Jinočanech je určitě dobré.

Celá akce skončila chvíli po desáté večer, takže jsem s časovou rezervou prchl pro batoh do práce a pak zpátky na autobusovou zastávku. Cestou domů jsem si celý večer v duchu přehrával znova a došel k závěru, že vlastně šlo o velice pozitivní a povedený koncert, byť v lehce netradičním duchu a těžce undergroundovém prostředí. Díky za to! Rád jsem si osvěžil repertoár kapely Interitus (která má aktuálně velice slušný potenciál) a taky jsem rád opět zavítal do přátelské náruče Jinočanské hospůdky.