Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švédská parta IXXI nepatří k těm nejznámějším. Alespoň mi tak vždycky přišli. Možná pamatujete na poslední díl seriálu Zapomenutá dema, kde o nich padla lehká zmínka. Nyní přišel čas si o nich zase něco povědět a to díky koncertu, který se v pondělí odehrál v prostorách pražského klubu Exit-us.

Aktuality a detailní informace ke koncertu byly dostupné jen a pouze na facebookovém profilu akce. Trochu škoda, ale spíš asi jen moje, když jsem dost možná poslední žijící člověk bez registrace na této síti. Jen mi přijde škoda, že stránky klubu pak zejí jen strohými informacemi a výmluvně se odkazují právě na FB. Nicméně info lze přečíst bez nutnosti přihlášení, takže jsem se dozvěděl vše podstatné. Co mne velice potěšilo, a za co dávám pořadatelům velké plus, je harmonogram. Ten sliboval otevření bran v osm, v půl pak první domácí kapelu, hned po nich hvězdu večera a na dojezd další domácí kapelu. To mi přijde jako šikovný tah. Kdo chce, může zůstat ještě na další „pokapelu“, kdo již nemá zájem, odejde pěkně po headlinerovi. Jenže to by musel harmonogram běžet na čas…

Naurrakar měli začít hrát v půl deváté a přesně několik málo minut před tímto časem jsem vkročil do klubu. Zanechal jsem svršek v šatně, zaběhnul si pro tradiční pivo a směle vykročil do nejspodnějších prostor klubu, kde jsem tušil začátek setu. Ale ono to bylo trochu jinak. Naurrakar zrovna zvučili (potěšilo mne zahrání motivu Bite It You Scum od GG Allina) a nějak se nedařilo vyladit odposlechy, pak přišlo líčení a ještě čekání na příchod zpěváka na podium. Nevím kolik času uplynulo, ale bylo ho dost.

Pak už se na nás konečně zašklebily zlé obličeje skupiny a vychrstly ze sebe první black metalový song těžké tonáže. Beze slova mezi skladbami hustily jednu palbu za druhou, mezi nimi šlo rozpoznávat různé období jejich tvorby. Nejvíc na mne působily skladby z Epilogu lidstva. Tuhle desku mám rád a jsem potěšen, že ji nahrála tuzemská kapela. Ale jako zanícený vyznavač všeho starobylého se nemohu zbavit dojmu, že mi Bathorův vokál seděl více. Nové věci jsou zase šité podle Agaresova projevu a tam mi zase sedí on. Věčné dilema nemající rozuzlení. Vystoupení se muselo obejít bez druhého kytaristy Revana, což chvílemi bylo znát, ale v celkovém dojmu mi to nijak degradující nepřišlo. Alespoň jsem se lépe soustředil na kytaru, kterou třímal Ego, jehož hra je výtečná. Zase vůbec poprvé jsem živě uzřel nového bubeníka, který dodává jejich koncertům to, co po dlouhou dobu chybělo. K dokonalému zážitku chyběl už jen výborný zvuk, ten byl totiž rozpačitý. Ani nešlo o zvukové koule, ale spíš o časté pískání, houkání a zvuk hajtky byl jak když tlučete kuchyňskými poklicemi o sebe. Každopádně se mi set líbil.

Po posledním songu jsem vyrazil pro druhé pivo, u merče si koupil Skulls ’N‘ Dust a vzhledem k tomu, že bylo celkem plno, zase zamířil do spodních prostor, kde jsem mlčky pozoroval přestavbu podia. No... přestavbu… vlastně jen výměnu strunné sekce a drobnou změnu erárních klubových bicí.

IXXI nastoupili rovněž s pomalovanými tvářemi a zejména kytarista Acerbus působil značně vyšinutě. Víceméně okamžitě začali do lidí cpát svoji švédskou školu a svůj pohled na chytlavý black metal s příměsí thrashe. Největší vliv na mne měly písničky z výše uvedeného alba, ale pozadu samozřejmě nezůstávaly ani ty starší. Líbil se mi přístup kapely, třeba zpěvák Outlaw nechával fanoušky v první lajně často vyřvávat do mikrofonu. Jediné co koncert kazilo, byl opět zvuk. Ten chvílemi kladl zbytečně velký důraz na některé nástroje (třeba kytara byla v jednom songu hodně přeřvaná), jindy zas něco nebylo slyšet vůbec. Ani nevím, zda jsou tyto situace vinou zvukaře nebo aparátu (třeba zlámaný kabel), ale to jen hádám. Jisté je, že jsou to poměrně rušivé elementy. Nicméně IXXI řádili jako zběsilí. Pumpovali energii a ta pěkně doléhala do našich útrob. Za sebe mohu říct, že jsem si koncert užil a celkem rychle mi utekl. Na adresu kapely není rozhodně co vytýkat. Paráda.

Ovšem pohled na hodinky po dohrání poslední skladby IXXI byl zničující. Člověk seznámený s načrtnutým harmonogramem si jistě všiml, že skluz nabral hodinové velikosti. Takže bylo půl dvanácté. Což byl čas, kdy už měla mít čtvrthodiny dohráno i poslední třetí kapela. Nic naplat Dark Methodism jsem byl nucen oželet. Nebýt pracovní den, klidně bych vyčkal alespoň na pár kousků.