Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Příkré schodiště klubu jsem po krátké návštěvě zelňáckého Craftbeeru zdolal přesně v 19:30, abych nezmeškal jediný okamžik z následujících jatečních činností. První průvan na sebe nenechal dlouho čekat a Australané Truth Corroded se krátce před osmou chopili svých nástrojů. Jejich nástup dostal injekci intenzity především díky tichu, které se do té doby rozléhalo klubem jako posel mírového napětí. Tomu ale bylo rázně učiněno zadost a australští veteráni spustili svou válku. Stále poloprázdná Melodka dostala slušný kopanec, až to bralo čepice.

Rychlý death metal technického rázu neměl daleko k řízné produkci tahounů turné. Vystoupení bylo řádně hlasité, ale v jeho zvukovém spektru se paradoxně ztrácely bicí (což by jistě studiový hráč Truth Corroded Kevin Talley nedopustil). Naopak nadmíru vynikl sólový kytarista Chris Walden, který se blýskl několika briskními melodickými výpady. Půlhodinka v doprovodu Truth Corroded uběhla svižně a i když do mé paměti hluboké zářezy nevyryla, kýžený efekt se nakonec přece jen dostavil. Publikum se zahřálo, během chvilky i rozrostlo a základy pro zkoumání aktuální desky Bloodlands byly zdárně položeny.

Jméno Lion’s Daughter pro mě bylo rovněž nepopsaným listem papíru, leč na našem webu už tihle Američané jedno vysvědčení dostali. Muzikantů na zredukovaném pódiu oproti předchozí partě protinožců ubylo (sorry, zapomněl jsem uvést, že půlku scény zabral ponk Adama Jarvise), ale na přísun decibelů to nemělo žádný vliv. Během zvukovky pročíslo houstnoucí vzduch pár syntezátorových zvuků a začínalo být jasné, že to dnes nebude jen o death metalové normě. Také zpěvákova lespaulka dala na srozuměnou, že se chystá něco mimo běžný rámec žánru. A taky že ano. Hypnotické rytmy, střídání klidných nádechů s eruptivními výšlehy, podmanivé kombinace synťáků s bouřlivými kytarami, žádné prostoje, žádné pózy. Lion’s Daughter v onu chvíli vládli a nebylo jim rovno. Napadaly mě příměry k divočejším fázím Gojiry, ale ono to tak jednoduché nebude, jak mi později dal za pravdu poslech loňské desky Future Cult. Každopádně monstrum hodné respektu a pozornosti.

Následující Wormrot jsem sledoval bedlivě, ale ke grindu tohoto typu dokážu přistupovat spíš jako ke zdroji energie než že bych se měl vznášet v oblacích estetiky. Veselí hoši ze Singapuru svým elánem rozhodně nešetřili a rozdávali jej plnými hrstmi moshujícímu hurikánu hned před pódiem i distingovaně přihlížejícímu zbytku přítomných. Extrém dosáhl svého vrcholu, ale bylo to zase trochu něco jiného. Prostorem se šířily hlavně vlny plné dobra a vitality a když jsem to porovnal s uzavřeným a zatěžkaným chladem Lion’s Daughter a death metalovou klasikou Truth Corroded, došlo mi, že večer ukázal svou třetí tvář.

Poslední úšklebek měli dle očekávání na starosti Misery Index, kteří krátce po půl jedenácté spustili svou show a jako bychom se vrátili na začátek, jen o třídu výš. Pohyb pod pódiem neustal, akorát se malinko zkulturnil. Napadlo mě, že snad Wormrot předtím vyzařovali něco asijsky nespoutaného, zatímco seriózní nářez Misery Index dráždí méně skrytých zvířecích pudů. Divočinu vystřídala mocná síla, poháněná výbušně nazvučenými bicími a variabilním vokálem, o který se tradičně dělil Jason Netherton s Markem Kloeppelem. Za poslední tři roky je to už třetí koncert Misery Index, jehož jsem svědkem, tak už si pomalu začínám zvykat na skladby ze starších desek, které jsem líný naposlouchat. Z novinky, kterou jsme pochválili v recenzi, zazněly minimálně dva kusy - tutovka New Salem a kvapík Naysayer. A moje srdéčko samozřejmě poskočilo při oblíbené Conjuring the Cull z příběhu o Faustovi, tohle fakt můžu. Když o půl dvanácté spadla klec a orosení chlapíci z Misery Index třásli pravicemi s první řadou, v uších mi zvonilo štěstím. Odšpuntování nabitého jara na Melodce dopadlo na výbornou.