Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tento zástup přešlapujících fans se včetně mé maličkosti ani ne za půl hodiny rozpustil v prostorách Sona, kde už hbitě kmitala obsluha dvou místních barů a v čele sálu majestátně čněla připravená scéna. Dvoupatrové podium nabízelo v prvním podlaží prostor především pro dnešní předkrmy Death Angel a Annihilator, hornímu patru pak dominovala (zatím velkou plachtou zahalená) souprava pana Hoglana.

Tři kapely, to znamená minimálně tři škopky, na baru jsem si tedy vyřídil vše potřebné a pak za zády zvukaře sledoval nástup prvních pánů na holení. Death Angel je v kontextu současnosti už taky legenda, ale ti chlapi vůbec nevypadají opotřebovaně ani staře. Holt kapelu založili ještě jako mladíci a možná i ta filipínská krev proudící v žilách má něco do sebe. Mark Osegueda vyvolával dojem nevybouřeného čertíka a skrze všechno to fuck a fucking v proslovech i trochu nasraného a vyhecovaného. Od Death Angel mám trvale na mušce jejich novodobější práce Killing Season (2008) a Relentless Retribution (2010), ale mám pocit, že zrovna z nich nezazněl ani štych. Bubeník Will Carroll razantně hnal kupředu své kumpány především staršími skladbami (např. titulní nebo Mistress of Pain z debutu Ultra-Violence). Vystoupení mělo šťávu, koule a kolektivní duch metalu byl přítomen a točil řepou, takže kromě dobrého zážitku jsem si odnesl i chuť pustit si v nejbližší době něco od Death Angel i doma. A to pořádnou!

Sono bylo opravdu plné (jak se později ukázalo, i vyprodané) a nebylo snadné bojovat za svou normu a proklestit si cestu k baru. Daní za konzumaci a touhu k pohybu byla pak ztráta pozice na Annihilator, takže už jsem neměl tak dobrý výhled na scénu. Plachty s motivem démona z nového alba For the Demented jsem však viděl stejně jako dobře naladěného Jeffa Waterse a jeho omlazenou sestavu. Horší už to bylo zvukově, protože i skladby, které jsem znal, se mi nedařilo hned identifikovat. Kytarová rubanice technických riffů byla oproti řízným Death Angel jaksi bezzubá a nevýrazná. Také Waters nebyl hlasově úplně ve své kůži a několikrát nechal části refrénů odzpívat publikum. Obecně nejsem proti tomuto zapojování davu do show, ale všeho s mírou, takže mě to časem přestalo bavit. Osvědčené klasiky jako Phantasmagoria, Welcome to Your Death nebo Alison Hell můj dojem vylepšily jen minimálně, v porovnání s předchozími kovotepci šlo o vlažnější představení. Jisté naděje lze upínat k čerstvému albu For the Demented (už jste možná slyšeli, narozdíl ode mne), neboť Twisted Lobotomy mě kromě studiové verze dosti oslovila i naživo.

S úderem dévaté zazvonil zvonec i Kanaďanům a příprava na hlavní hvězdu se rozjela naplno. Jak na pódiu, tak v hledišti. Takže vyprázdnit, doplnit a najít nejlepší flek na koukání a k poslechu. Krátce po půl desáté se začaly psát první řádky večerní závěti. Pětice mistrů thrash metalu obsadila scénu a skrze první skladbu Brotherhood of the Snake rozpoutala bouři, ve kterou jsme všichni doufali. Sestava jako z mokrého snu - co jméno, to osobnost. Živel Chuck Billy s hůlkou na mikrofonu v neustálém pohybu, stejně jako jeho souputníci, občas si přisadil i imitací hry na kytaru, aby snad nebudil podezření, že v instrumentálních pasážích hodlá chytat lelky. Aby Hoglanovi nebylo smutno, vedly k němu po obou stranách jeho soupravy schůdky a jeho kolegové se u něj organizovaně střídali. I oni se museli tam nahoře cítit jako v pohádce, plný klub jako na dlani je určitě fajn pohled a bylo vidět, že si ho ti povedení strýcové chtějí užít co nejvíc.

Bylo moc fajn, že se Testament prezentovali průřezem celou tvorbou a nešlo jen o poměr novinka vs. staré klasiky. Ani to by nevadilo, ale proplout téměř celou diskografií a ani jednou neklopýtnout, to je přece jen větší výzva. Hned po prvním songu tedy zazněla Rise Up z minulého alba, i s patřičným ohňovým doprovodem. Testament měli večer pevně ve svých rukou a zejména v první části vystoupení strhujícím způsobem tahali z rukávů tutovky (Pale King, More Than Meet the Eye, Centuries of Suffering), které vyprodané Sono zobalo z ruky. Škoda, že nutkání předvést se za každou cenu zaselo v programu kapely čtyři sólové výstupy, z nichž za zmínku stojí jen ten Skolnickův. Proboha ano, všichni jsou neskuteční muzikanti a všichni to víme, ale například Peterson je hlavně riffař a konstruktér a jeho pár minut slávy bylo oproti Skolnickovým kreacím docela nuda. Kdyby místo toho vypálili třeba Legions of the Dead, jó to bych slintal jako bernardýn, jenže nemůžu chtít všechno a ona to je taky otázka oddechu že... Aspoň že z The Gathering později zazněla Eyes of Wrath, tím se můj tep vrátil do správných (vysokých) hodnot. 

Večer svižně odsýpal a kormidlo se pomalu otáčelo čím dál více do minulosti (např. First Strike Is Deadly, Souls of Black). Ačkoliv jsem si samotný závěr koncertu už musel nechat ujít, neměl jsem pochyby o tom, že trojlístek zámořských sekerníků splnil, co se od něj očekávalo. Ano, Annihilator sice moc neosnili, ale Death Angel naopak zazářili víc než bych čekal a Testament předvedli, proč jsou bez námitek o stupeň výše. Pondělní hučení v uších jsem si střežil jako vzácný poklad...

Redaktorovi byla udělena press akreditace agenturou Obscure Promotion.