Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hned z kraje uvedu na pravou míru, že pohansky laděné spolky příliš často neposlouchám a rovnou se přiznám bez mučení, že Primordial jsem vyloženě zanedbával. Samozřejmě, že povědomí o nich mám a moderně můžu říct, že nějaká empétrojka se taky najde. Ostatně spolek jsem vždycky řadil po bok těch lepších kapel z daného žánru, jako jsou Einherjer, Kampfar nebo Helheim. A třeba desku To The Nameless Dead vedu v patrnosti jako velice výtečné dílo. Však se z tohoto alba rovněž hojně hrálo. Ale nebudu předbíhat a projděme si večer v chronologickém sledu.

V neděli jsem měl trochu fofr a do klubu vpadl ve chvíli, kdy svůj set rozjížděli Ketzer. Mám v čerstvé paměti jejich desku Starless, ze které pánové hráli dostatečně a tak se nabízelo srovnání s živou prezentací. Určitě některé skladby z alba zní živě lépe a daleko víc energicky a živočišně než na trochu unylém albu. Ovšem stále mi v tvorbě skupiny chybí něco, co by se mnou trochu víc zacvičilo a zamávalo. Takhle můžu jen konstatovat dobré nasazení a dobrou zručnost, kterou kapela okatě předváděla a tak nějak se chce říct, že se snaží na složitosti stavět svůj xicht. Jenže všeho moc škodí a některé momenty byly trochu překombinované, nehledě na způsob prezentace, který si nic nezadal s velkým rockovými hvězdami, o čemž už svědčily silácké pózy samotného zpěváka. Tak nějak mi v hlavě furt vyvstávalo srovnávání s Manowar, asi za to může ta vypracovaná hruď a kožená vestička. A jak už jsem napsal před půlrokem v reportáži z Phantoms of Pilsen: Nehráli zle, ale jen se mi to míjelo s náladou.

Největším tahákem pro mne byli jednoznačně Svartidaudi, kteří na stejném podiu běsnili před dvěma lety. Tehdy mi to nějak nesedlo, a tak jsem očekával cosi jako reparát. Z domácího poslechu mne totiž kapela doslova zvedá ze židle, neboť muzika je to vskutku výživná. Předzvěst slušného zvuku během Ketzer dávala tušit i slibný průběh dalších setů. Opak byl bohužel pravdou. Když se do toho banda opřela, neslyšel jsem nic jiného než hrozivé dunění a bolestivě vytaženou basu. Její zvuk byl sice zabijácký, ale zbytečně přehlušoval ostatní nástroje. Celý koncert nejvíce odnesly kytary, které ve vyšších polohách prostě nebyly slyšet. Bicí byly jen něco, co kdesi v dálce lomozilo a dunělo a třeba rytmičák jsem odezíral marně. Jako bych byl v místnosti za zdí. Postupem času se zvuk usazoval a lepšil, ale k dokonalosti by museli Islanďané hrát asi tak ještě hodinu. To mi opět strhávalo dojem z jinak bezvadné kapely, která do vás pere nekompromisní black bez chvilky k oddychu. Jinak se jednalo o exkluzivní zážitek, neboť vidět takovou kapelu živě je prostě nádhera. Sebejistá hra a maximální výkon. Kotel zlých tónů rázem převrhnut a jako láva prolit diváky. Škoda toho zvuku, jinak by jistě šlo o daleko intenzivnější zážitek.

Ve chvíli, kdy na podium vlezl bubeník a po něm další členové korunovaní samotným zpěvákem Primordial, spustil se v sále takový aplaus, že jsem tomu ani nechtěl věřit. Pro mě jakožto nepříliš horlivého uctívače kapely akt působil jako čisté zjevení. Chvíli jsem nechápal, co všichni na té kapele tak zbožňují a oddaně simulují les za pomoci rukou. Nějak mne nepřesvědčila ani první skladba, která mi přišla příliš pomalá a možná i zbytečně dlouhá, avšak sympatický mi byl citelný odkaz na legendu Bathory v onom epickém období. Zpěvák se hned z kraje omlouval za svůj projev, že je nemocný a tak. Zároveň byl po dlouhou dobu začátku značně nespokojený s odposlechy a neustále gestikuloval ke zvýšení hlasitosti. Asi měl zalehlé uši.. Nicméně jak se pozvolna hrálo dál a pronikalo hlouběji do nitra tvorby, přičemž má oblíbená deska To The Nameless Dead byla zastoupena opravdu hojně, vnikal jsem do kouzla kapely čím dál více. Líbilo se mi složení playlistu, které za sebe řadilo skladby tak, aby posluchač nevychladl a nedostál pocitu monotónnosti. Však něco takového se snad ani o jejich tvorbě říct nedá, ale domácí poslech mne po čase takové myšlenky podsouvá.

Fanatická oddanost věrných příznivců byla znát v momentech silných refrénů, kdy zejména skladbu As Rome Burns, na pokyn frontmana, zpíval takřka celý sál. Najednou jsem si uvědomil, že jsem svědkem něčeho výjimečného a neměl bych kapelu nadále opomíjet. Byl jsem svědkem báječné symbiózy, kdy na straně jedné stála kapela velice silná a přesto náležitě pokorná a na straně druhé fanoušci, co hltali každý tón a každou vteřinu jejich rozsáhlých kompozic. Primordial nehráli nijak výrazně rychle, tvrdě nebo kdovíjak divoce. Hráli totiž dostatečně zručně a zajímavě natolik, aby si udrželi oči všech přítomných po celou dobu. Báječně pak vynikala kytarová tremola, při kterých mi v pozdějších minutách běhal mráz po kůži. Indisponovaný zpěv se pozvolna rovněž brousil do poloh, které byly úctyhodné, ačkoliv nedosahovaly vysokých stupnic jako na albech. Vůbec mi to nevadilo, naopak, poloha kapely mi přišla zdravá a naprosto perfektní. Nečekal jsem to, ale Primordial mne dostali do kolen, takže jsem hned druhý den nato sjížděl jejich studiovou tvorbu. Nevím jak skalní fandové kapely, ale já byl naprosto spokojen.

Misky vah se nakonec relativně vyrovnaly. Neutrální vystoupení Ketzer, mizerné ozvučení Svartidaudi a nakonec výtečný zážitek nečekaného setu Irů Primordial. To celé korunované přídavkem, jehož poslední tón dozněl chvíli po jedenácté. Zkrátka slušný večer s výjimečnými interprety.

Na akci byla redaktorovi udělena akreditace pořádající společností Obscure Promotion.