Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tradiční kloub je taková sušická kojná stanice, která už odchovala pár generací nadšených lidí (převážně studentů) aktivně sosajících podivné drinky, či prosté chmelové nápoje. Zároveň se zde pravidelně koná množství hudebních i jinak kulturně zbarvených akcí, které zpestřují mnohé večery. Má poslední návštěva je už pravda staršího data, a tak mé drobné udivení z nové (lehce proměněné) tváře klubu bude snad prominuto. Vše v podstatě zůstalo stylisticky stejné, jen ta vizáž (a řekl bych i pořádek) je o krůček dál, než tomu bylo za mých pravidelnějších návštěv. Nicméně velkým tahákem do Kloubu byly a jsou koncerty a právě letos se již podruhé konala Tradiční besídka, kterou zodpovědně pořádala domovská Mortifilia.

Sedm hodin večer, čas, jež je hromadně nazýván jako „open door“. Mé kroky padají po schodech sice o něco později, ovšem klub dosud zeje relativní prázdnotou a jsou slyšet první technické zkoušky otvírací kapely. Tou je rovněž místní uskupení Violence By Nature, které po uplynutí určité doby a po částečném zaplavení klubu čerstvými příchozími, rozeznívá první song. Od září, kdy měli svou živou premériu v Kašperkách, je výraz jejich živého vystupování o poznání jiný. Kapela se více sehrála a působí daleko semknutěji a intenzivněji. Stále jde o ostrý metal čerpající z tvrdších svižných odnoží (thrash, death, hc i grind). Muzika funguje a pár lidí vědomě podporuje letmým podupáváním do rytmu. Kapela sází nabroušené kusy a nezapomíná ani na dávku humoru (píseň V kaluži krve věnovaná Michalu Hrůzovi). Ještě chvíli se běsní a šmitec, přestavba podia, lehká zvukovka a je tu další banda.

March Of The Hordes (potměšile skrývající svůj původ, mimo jiné, pod destinaci Stockholm) dělají čest této lokalitě. Však jde o ten hrubý death metal, který válcuje repráky všech milovníků raných alb Grave nebo Entombed. Zpěváka byste rozhodně netipovali na tak mrtvolný projev, kterým častuje fanoušky. Nenápadná postavička ze svého hrdla vrhá neúprosný growl sekundující živoucí mašinérii metalové muziky. Z podia je výrazně cítit, že pánové nejsou na scéně žádnými nováčky a vědí moc dobře, jak útočit. Skvělý zvuk, skvělá hudba, skvělý zážitek a akurátně dlouhý set – toť atributy této ambiciózní kapely.

Impuritum v současnosti můžeme vidět živě daleko častěji, než Avenger. Mistři svých nástrojů rozpoutávají vánoční atmosféru v rytmu divoce zuhelnatělého death metalu. Hrubé zrno zlého kovu čiší z každé minuty. Svědomitý přístup je vidět i na tvářích umělců, kde najdete prostor i pro úsměv, než jen pro urputné vraštění čela. Jen mi přišlo na škodu, že se zvuk drobátko zdeformoval, čímž se tu a tam kytary slily v jeden kus a Honzovy vyhrávky na bicí lehce zanikaly. Snad to bylo jen vinou mého stanoviště. Jistotou je, že tito pánové dávají do koncertu vše, což je velmi dobře znát a je fajn za to kapelu pochválit. Třeba vynucením přídavku, jako to proběhlo právě tady. Mimochodem bavil jsem se s Rámusem o Volyni a létě 2015, buďte ve střehu, něco se chystá!

Počet přítomných platících se ustálil někde mezi osmdesáti a devadesáti kusy. Mortifilia na podiu, husto před ním a poslední set před námi. Pojistka sušických akcí, jistota švédské školy pro ČR, přes patnáct let existence, řemeslná vyspělost, ostřílené tváře – to jsou některé vlastnosti, jimiž se může tahle mordparta pyšnit. I přes své zásluhy a nasbírané zkušenosti skupina stále zůstává nohama na zemi, což je cítit jednak z jejich upřímně mířených skladeb a jednak z jejich osobitého vystupování. Výživný death metal se smrtonosnou kadencí pročesával repertoár veškerého období jejich tvorby. Samozřejmě, že dosud poslední dlouhohrající materiál Fate byl zastoupen více, ale nezapomíná se i na starší věci z desky Redemption, nebo na snad nejstarší a nejzásadnější hit kapely – The Christhunt. Ten koncert otevíral a po dohrání hlavního playlistu byl prosvištěn ještě jako přídavek. Pak už přišlo jen rozloučení, zaplacení útraty a s dobrou náladou vyrazit na kutě. Tradiční besídka má slibný vývoj, však se za rok zase shledáme…