Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 5. 2. Quest Master + Mhor + Dunkelbot v Kampusu Hybernská

Poslední koncert v Kampusu jsem zažil asi v půlce listopadu, kdy na pódiu vystupovala nějaká sedmičlenná baltská kapela, která pod pódiem měla sice asi jen čtyři lidi, ale zato dost špatnej zvuk a strašnou zimu. Právě poslední zmíněná věc mi hlodala do mozku celou cestu na koncert Quest Mastera a spol., protože celodenní práce v patnáctistupňovém sklepě si prostě večer zaslouží jinší odměny než třináctistupňový kulturní sál. Naštěstí dungeon synthový žánr za posledních nemnoho let vyrostl v obecném povědomí na takovou úroveň, že když se jej snažim někomu elitářsky vysvětlit, bývám již záhy opraven, že samozřejmě vědí, o co jde. Proto také v Hybernský bylo ten večer lidí jako sraček, zima nezima, středa nestředa. 

Ono taky totiž u DS obecně platí, že musíte dělat něco hodně špatně, aby to nefungovalo. Čehož se asi s jeho rozmachem postupně dočkáme, až se toho chopí někdo, kdo bude mít tendence to kamkoli posouvat, vůči čemuž se tohle jasně tématicky a časoprostorově zakotvené midi bude přirozeně vzpírat. První toho večera, tradičně nasoukaný ve zdá se mi čím dál více lajdácky navléklému hejkalovi, byl pochopitelně Dunkelbot. (Nejlepší věta, co jsem v životě napsal.) Jistota našich pixelových studánek a vektorových zřícenin. Bezpečný houpavý set, který už mělo očividně několik lidí docela zajetý, takže se u toho přední řady příjemně pohupovaly a občas si i hýkly. Jako následující však vystupoval Mhor a toho já si pamatuju z jeho asi prvního koncertu rok a půl zpátky v Punctu, kde to byla sice rozkošná, ale naprostá hovadina. Tentokrát bohužel z důvodu většiho počtu návštěvníků zamezujících výhled na pódium jsem neviděl celý ten létající cirkus, ale dle toho, co jsem slyšel, mi bylo jasné, že paleta nástrojů opět skýtá předměty, ze kterých by Zedníčkův Kufr utáhnul dvě sezóny. Maje již za sebou ten prvotní šok, dokázal jsem se na celý ten výstup akurátně naladit. Náhle jsem v tom konečně viděl toho zkouřeného barda v nadranní krčmě, jak si brnká u krbu to svoje, zatímco k němu přisedlý místní vesnický blázen vláčí svoje bezbožné krámy a vytloukává z nich rytmy do hejkání starých kramářských písní.

Když teda pak vysvětili pódium pro Quest Mastera, nedalo se nepousmát se nad tím, jak zahalil svůj nástroj černou plachtou, aby nebylo vidět pod ruce. Rázem se moje škodolibá představivost bavila vizí toho, jak ta hudba jede z flešky a on za zástěnou se snaží urvat v Ravenloftovi alespoň jeden další level, s čímž bych byl samozřejmě v kontextu akce naprosto v pohodě. A alespoň bych tím zjištěním mohl konfrontovat kamarádovu historku z prosince, kdy na jednom koncertě se jednomu z interpretů, který jel songy přímo z kompu, začaly v půlce setu aktualizovat Windows. Ale teď vážně o tom, že to bylo pěkný. Klasickej digitální sound vycházejících z limitů dobové techniky a omezených možností ukládání byl podepřený trochu současným beatem, takže to maličko mohlo připomenout třeba uklidněnýho rannýho Perturbátora. Jde to trochu na ruku a můžu pochopit, proč někomu nemusí ta taneční rytmizace sednout do žánru, který se má tvořit i poslouchat z principu věci možná v co nejstatičtější poloze, ale koneckonců Quest Master se sám hrdě označuje za Fantasy Synthesizer Music, takže v téhlě ulitě si asi může dělat, co chce. A mně alespoň díky tomu nebyla zima.

// 13. 2. Arisco + Broken Legs + Otra Vez v Crossu

Musel jsem si provést určitou inventuru paměti, abych si odůvodnil, proč se stále ještě občas vydávám do Crossu za muzikou, když valná většina posledních koncertů, která se tam odehrávala, mě buď moc nebavila nebo vyloženě srala. Ve výsledku jsem dospěl k tomu, že moje loajalita k tomuto prostoru vychází pravděpodobně z toho, že před téměř patnácti lety jsem tam náhodně potkal jammující Stooges a v roce 2017 objevil kapely Gold a Core Belief. No a vzhledem k tomu, že ani jedna z těch věcí už neexistuje, je čas reflektovat existenci mého vztahu k tomuto místu.

V Crossu je zima. Taky tam chodí divný lidi, co smrděj po EFU, ale víšjak to prostě k těm alternativním prostorům tak nějak patří a že si nemůžeš nechat bágl na židli, když si jdeš odskočit na hajzl, tak nějak bereš. Problém je pak ale v tom, když tě na takovym místě nebaví chlastat. Dřív to tam tak nebylo, ale dneska cokoli si objednáš, vodu, pivo, panáka, tak to dostaneš v kusu plastu. Nezačala ani první kapela a já měl na stole skládku rovnající se mému domácímu plastovému odpadu za tejden. Když to nechci řešit z hlediska ekologie, tak to prostě hlavně nemá styl. Zkusil jsem to fikaně obejít, když jsem si objednal Taliskera za 180,-, kterýho snad by mohli... ne, plastovej panák, polib nám prdel. V neposlední řadě pak koncertní akce v Crossu mají prostě divnou dramaturgii.

Když večer přijde dost nadšených lidí, ještě se to dá zvládnout, viz třeba loňský koncert rapperky Mishenky s amerikánským country Noises From the Swamp. Ovšem z mých zkušeností je to tak jedna akce z deseti. Třeba teďko někdo spojil tři obskurní kapely, které sice v charakterizaci své tvorby slovo hardcore mají, ale i moje bába už dneska ví, že Agnostic Front a Amenra hrajou docela jinej fotbal, ačkoli se tahle titulatura objevuje v podpisech obou. Přišel jsem kvůli Oltra Vez, které jsem objevil minulý rok na akci Sakraphon Night, jež se odehrávala také v Crossu a na čtyři hudební vystoupení tam tehdy přišlo asi osm lidí. Jejich noise-rocková autentičnost upomínající třeba na Povodí Ohře nebo Děti deště mě tehdy dovedla k závazku podívat se na ně někdy důkladněji. A tak jsem skončil zde, s panákem Taliskera v plastovém panáku.

Zpěvákovo MO je zjevně zjišťovat si, které akce se odehrávají v den jejich koncertu. Takže když před necelým rokem vtipkoval, že konkurují koncertu Leoše Mareše v O2 aréně, tentokrát se nezapomněl opět vděčně zmínit o tom, jak je vděčný všem co přišli v den, kdy se odehrává tolik akcí (vůbec nevím, na co ten den odkazoval). Reakce na jejich hudbu byla zprvu totiž potleskově vřelejší než samotná aktivita v hledišti, která byla taková klasicky pivně statická. K týhle hudbě je podle mě potřeba trochu posluchačské součinnosti, aby vynikla její neurvalá intenzita, takže to prostě ani napodruhé pro mě nevyznělo tak dobře, jaký to má potenciál a doufám, že někde na Sedmičce nebo u Vystřelenýho voka mě to se špatnym zvukem, divnym horkem a hnusnym pivem v ruce semele tak, jak si to zaslouží.

Následující dvě kapely Broken Legs a Arisco byly označeny jako jamming hardcore a South American hardcore, což mi spíš zní jako taková zoufalá snaha nacpat ke všemu nějaký přívlastky, aby to znělo unikátněji. První ze jmenovaných byla dvojice, která měla docela syrovej, v něčem trochu motorheadovitej projev, který ale bez toho, aby se to nějak třískalo pod pódiem, působil nahatě. Dočkali jsme se i klišovitých poznámek o "veřejný zkoušce". Arisco už byl prostě klasickej HC, kde ale nadšení a snaha vokalisty donutit nepočetný statický hlouček v hledišti k aktivitě vyznívaly po chvíli vyloženě smutně. Totiž další otravnou tradicí živých koncertů v Crossu je jeho prostituování na možnosti nekončit produkci desátou hodinou jako leckde jinde. Mezi kapelama jsou zbytečně dlouhý prodlevy. Když začíná poslední, tak obvykle už fakt nevíte co se sebou a já si uvědomil, jake je pro mě za poslední léta skoro tradicí, že závěrečné vystoupení nedokoukám do konce. A ani tentokrát to nebylo jinak.

// 17. 2. The Hahas and the Blablas + Gránátèze + Madigans + ČudNoReĐe v Klubu FAMU

Klub FAMU byl ve své době oblíbená podzemní ratejna schovaná v jinak dost nesnesitelném centru města se zajímavou koncertní dramaturgií i atmosférou. Teď je to přes den nějaká veganská restaurace a ačkoli koncerty se tam stále nějak pořádají, musí být asi důvod, proč jsem se tam snad víc než pět let neobjevil. Každopádně s dočasným zasypáním prostoru Underdogs musí promotéři, kteří se v něm rádi realizovali, hledat alternativy a vzhledem k tomu, že hlava, ruce a srdce pořadatele Aww Man, Rory O'Hinchey má očividně problém s prostorami, které jsou posazeny alespoň ve výšce chodníku, došlo jeho přičiněním ke kulturnímu znovuobnovení podfamáckého sklepa skupinkami zmatených chudých alternativců.

U Aww Man akcí je skvělý, že se za léta své existence etablovaly v podobu, kdy valná většina návštěvníků nejde ani tolik na ty konkrétní kapely, jako na ten event. Většina hudebních projektů, které se na něm objeví, je málo známá, čerstvá a často s krátkodobou životností. To se pak odráží na náladě celé akce, kam si nikdo nejde natočit a nafotit svojí oblíbenou kapelu, ale prostě si poslechnout, poznat a užít si něco jiného, nového. Díky tomuto přístupu mají tyto večery vždy takový mile spontánní charakter, ve kterém dochází k inspirativnímu setkávání a míjení spousty zajímavých lidí, kdy to má každý hozený někam, ale již z principu jejich atendace na takovéto události, jsou všichni obvykle velmi naslouchaví.

Pod jmény na jasně rozpoznatelných plakátech k Roryho akcím se obecně očekává nějaká variace na punkový žánr, ale to nemusí notně znamenat, že ty kapely musí vyloženě hrát punk. Ten je u nich často přítomen zejména DYO přístupem i estetikou, espritem mladistvé nespokojenosti či hrdé upozaděnosti. Při příchodu do klubu mě překvapila hekticky zpívaná chorvatština písničkáře ČudNoReĐeho, která sice dokazovala, že ten jazyk je fakt slovanský esperanto, ale bez jeho znalosti nikdy nevíš, jestli neposloucháš nějakého tamního Pokáče, tak jsem raději hlídal v kulisách.

Madigende jsem si musel chvíli vizualizovat do správného prostředí. Tím nakonec bylo pódium na přídi restaurace říčního parníku. Restaurace je plná hostů, je těsně po večeři, na obzoru právě zapadlo slunce. Scéna začíná záběrem na kapelu, která nás chvíli vsazuje do nálady scény. Pak se hudba ztlumí, aby bylo slyšet dialog hlavních postav u jednoho ze stolů. Dialog je to dlouhý, s neuspokojivým koncem a neustále do něj někdo vstupuje. Postavy se po chvíli od sebe odvrátí a dívají se zamlkle na kapelu. Ta chvíli zase hraje, než se scéna s ní ukončí. Takoví mi Magiende přišli.

Gránátèze bylo takové zdrženlivé tiché dráždítko, jehož písně vždycky skončily v ten okamžik, kdy jsem si myslel, že se chystají začít. Dlouho jsem se bavil tím, jak si před mě stoupli tři nějaký nemožný chlapi, který přišli do baru očividně na blind, protože u akce viděli, že tam bude hrát nějakej punk a ono tohle. Pil jsem imaginární kalíšky jejich nespokojenosti, že to nezní jako Rybičky 48 a bylo mi dobře. No a The Hahas and the Blablas je prostě název jak songu od Le Tigre. A ono to tak koneckonců i zní. Klávesový dance punk s výrazným drzým ženským vokálem je něco, co několikrát měsíčně prostě potřebuju a tak díky, že můžu.