Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Únorové reportování 2/2

Únorové reportování 2/2

Lomikar14.3.2026
Druhý díl únorové svodky je o punku. Nebo spíš o tom, že jakoukoli máte představu o tom, co by punk měl být, tak jemu je to jedno.

// 19. 2. David's Sister + blau v Punctu

 

 

Kytary v Punctu je to nejlepší, co vás v životě může potkat. Nepřítomnost pódia, díky které na vás v prvních řadách může prskat interpret a když se to dobře vyvrbí, tak není problém skončit s hlavou v kopáku, je prostě ta bezprostřednost, která k tomuhle žánru patří. Blau, kteří sice byli na soupisce první a charakterizovaní více větami (dvěma), ten večer začínali pro příjemný cca padesátihlavý dav. Z nahrávky zněj hodně syrově a naživo mi to přišlo až zbytečně kvalitní. Když jsem se do toho pořádně položil a začalo se trochu strkat, koncert skončil. Všehovšudy 10 minut. Zažil jsem loupežná přepadení, která trvala déle, ale co, respektuju. "Správnej koncert má skončit ve chvíli, kdy chceš ještě." - Martin Zikán.

 

Dvojici David's Sister znám osobně až moc dobře, takže nechci, aby to vypadalo, že jim nějak nadržuju, když opět napíšu, že to bylo krásně hrozný. Baskytara, bicí a dva vokály se spolu třískaly ve snaze zachytit pomíjivou poetiku ožralého Žižkova. Takže když se nemeldovalo "Shut the fuck up and drink some Bráník." opakovala se frustrovaná óda na krásu žen s kníry. V pozadí běžela velmi zábavná projekce, kde se v koláži výjevů točily právě ony legendární staré reklamy na Bráníka (pivo v každém pivu), které mě motivovaly skočit během jedné písně do nejbližší večerky a jednu dvoulitrovku kapele koupit. Když si jí pak Sandra za bicíma otevřela, ono to udělalo takové to čchííí, z podvíčka se vyvanul ona éterická pivní pára, ona přiložila lahev k ústům, slastně zavřela oči a my viděli, jak jí hrdlem projel první doušek, na okamžik jsem měl šanci ve volné přírodě sledovat, jak může člověk dosáhnout naprosté blaženosti, kterou si pamatuje snad naposled, když usínal v dětství v maminčině klíně. Poté mám pocit, že se chvíli bicí i trefovaly do rytmu baskytary. (Firmo vyrábějící Bráník, pošli mi nějaký peníze!)

 


 

// 20. 2. pokoj25 + Matyášovi kamarádi + EvilDopeSleepWalkKlan v Burze 4

 

 

Punk je mrtvej. Potolikátý, že jsem línej to počítat, stačilo mi být u pár desítek jeho smrtí. Nicméně z každé mrtvé věci zbyde ve světě energie, která se musí projevit v něčem jiném. Při svém pátrání po tom, kam se přesunula, se vydávám nenápadně na koncerty mladistvého pokojíčkového tuc-rapu a mám pocit, že jsem na správné stopě. I když to neni občas jednoduchá mise. Burza 4 je prostor, ve kterém jsem sice několikrát byl, ale nikdy jsem nevěděl, že se tak jmenuje, takže při pátrání po něm jsem dorazil do úplně jiný pražský čtvrti k baru na Betlémském náměstí, protože jeho adresu měla Burza na stránkách. Po několika skleničkách a nenápadném rozhlížení jsem se odhodlal zeptat, kde se tam má něco odehrávat a záhy byl setřen, že to je někde úplně jinde a barman mi na mapě ukázal na nějakou ulici u Wilsonova nádraží. Nicméně podnik je v Holešovický tržnici, jak jsem zjistil po cestě, protože jsem už nevěřil radši ničemu. Měl jsem pocit, že ze mě v tom Betlémě rádi zbavili, protože mi přišlo, že ve svých těžkých botách, nepatřičném věku a arijském vzezření si se mnou v tom prostoru alternativní mládež moc neví rady. 

 

To bylo ovšem hovno proti tomu, když jsem dorazil na Burzu. Pátek, vstupné dobrovolné a totálně gen Z afiliativní produkce interpretů zařídila natřískanej prostor ožralýma hlasitýma děckama, mezi kterými jsem si připadal jak střízlivej Sovět. Trochu jsem si hrál s pochybama, nakolik je ode mě možná patřičný tady bejt, jestli je tenhle svět prostě pro mě nebo jestli si jen zkoušim na něco hrát, ale nejsou pochyby, který by nespláchly dvě flašky bílýho žejo. 

 

Dramaturgie toho večera byla oproti jménům na soupisce otočená. Začínal pokoj25, zavedený one-man projekt hopsavýho rapu, na který tam přišla asi většina. Bylo to poznat okamžitýma reakcema při začátcích songů, dozpíváváním textů, skandováním repetic. Tomu nadšení se nedalo dlouho odolávat a po třetim songu jsem tam skákal s parchantama a žil pro Sofii Bláhovou, tu správnou hodnou družinářku (je to song). Vzhledem k tomu, že pokojíkovi bylo dobře rozumět, docela dost jsem si odnášel z jeho textů, které jsou obecně strašně pozitivní, za mě dost proti očekávání u takto generačně zacílené hudby. Ze svých telecích let mám pocit, že nám podobně sloužila třeba Vypsaná fixa se svými až podeřele povědomými nonsense texty, akorát tohle je konkrétnější, prakticky bez žádných slovních obezliček. Pokud v tom textu je kluk a s nim pes, tak to znamená, že tam je kluk a s nim pes. Žádnej Nick Cave a jeho metafory metafor. Pro mě je to hrozně skvělá zpráva, protože to znamená, že někde mezi náma žije Sofie Bláhová. 

 

Je zvláštní, že mi tahle hudba z poslechu příliš neříká a ani by mě nenapadlo, že by mohla živě fungovat tak intenzivně. Nicméně v horku na malém pódiu před strkajícíma se lidma to vyžaduje trochu ostře zatočit pákou v hlasovym projevu, takže to zní drsnějc a přímějc, díky čemuž to tu punkovou bezprostřednost a dravost získává. Neni divu, že se pak v hledišti odehrává to samý, co se odehrávalo před dvaceti lety na pankových kytarofkách.

 

Následní Matyášovi kamarádi byli dva. Doufám, že to nebyli jeho jediný kamarádi. Už z letmého poslechu mě lákalo, že hudební podkresy si braly docela dost z post-punku, takže jsem mohl aplikovat, co jsem za dlouhá léta naučil v potemnělých kotlích, za což jsem si vysloužil pochvalu od nějakého kluka vedle "Máš dobrou energii, kámo." Doufám, že to byla pochvala teda. Když později na záchodech uvolňuju místo týpkovi, co si tam točí vodu do lahve, ještě mi nedochází, jaký je to průkaz podfinancovanosti kulturního sektoru, protože to byl jeden z rapperů posledního gangu, kterej si říká... uffff... EvilDopeSleepWalkKlan. To bylo nějakých 6-8 lidí, těžko říct v tu hodinu a v tom stavu. Průběžně se střídali u mikrofonu a pořád něco povídali v takovym tom olckůl rapovym frázování. Leč jim bohužel vesměs nebylo rozumnět a já to tedy po nějaké době vzdal, takže je možné, že tam rapují dodnes.  



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 26.5.16 0:17

Ten report mi přijde přísný z podivného úhlu pohledu. Sólstafir jsem viděl tentokrát potřetí (Brno 2009, BA 2011) a tentokrát byla patrná změna nálady, která byla dosud melancholicky zasněná, jak z jiné dimenze a kraloval jí zpěvák, opírající se vždy o mikrofon s flaškou Jacka v druhé ruce dodržující kodex minimální komunikace s publikem. Tentokrát v tom bylo více čistě rockové energie s překvapivě rozpohybovanou kapelou. Je zřejmé, že se Sólstafir posouvají (trochu paradoxně je poslední ótta jejich nejzadumanější album). Snad jediné co mě na to neuvěřitelném večeru mrzelo bylo naprosté opomenutí alba Masterpiece of Bitterness, které považuji za jejich vrchol a kdyby koncepčně sjeli celou tuto desku, tak zemřu slastí. Zbytek byl nelidsky parádní. Hutnej zvuk, ve kterém vynikají jejich typické desetiminutové gradace nedal oddechnout, naopak několik písní bylo ještě protaženo oproti albům. Vokál zpěváka na poslední štaci turné naprosto neselhávající a reakce publika dle mě naprosto akurátní. Sic mě taky překvapilo, že většina audience snad neznala titulní Óttu, takže děkovný vyrvál pokryl sál ještě dříve, než dojel smyčcový epilog, ale například nábožné ticho, o které požádal zpěvák na začátku Rismal mě skutečně příjemně překvapilo. Všeho všudy si myslím, že kapela byla za živé reakce publika vděčná. Závěrem jen si nepamatuji koncert, který by mi zdistribuoval chvílemi takovou hudební katarzi. Byla to neskutečná paráda.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky