Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mystická slova vyjadřující znalost podivuhodných učení nechám přímo na protagonistech dnešních kapel, kteří nejlépe vědí, jak svá poznání prezentovat nejlépe – tedy hudbou smyslnou a především omamnou. Výběr snad potěší příznivce přímočarých black metalů, které přesto blýsknou svou píli kudrlinkami a cinkrlátkami zdobnějších momentů. Naproti tomu výletní cíl dnes nemusí na první dojem zapůsobit jako to nejlákavější místo na světě, ale jakási zajímavá a příjemná atmosféra se mi vepsala do paměti a dokážu se na její frekvenci naladit i po letech. Možná je to všechno jen hříčkou podvědomí a fantazie, ale na druhou stranu, není to krásné? To oblbování sebe sama?

Incipient Chaos
Incipient Chaos

2024
Francie
MA / BC

Pro fanoušky: Merihem, Cirith Gorgor, Azaghal

Ostrá hudba od první chvíle spuštění tohoto alba. Ale nejde jen o hrubé a po pralidech uvyklé burácení a hulákání. Má to řád, nápad, smysl, a především opiové kouzlo. No a leckteré příznivce nejspíš polapí i dva faktory, které jsou rovněž určující a mnohým napoví v chápání takové hudby. Nuže jde o to, že kapela je z Francie a nahrávku jim vydal label I, Voidhanger Records. Znalým černomilcům je myslím už dobře jasné, oč tu běží. Je to svým způsobem mystické uchopení black metalu, které tady vidím především v kytarové práci, která tu a tam zakoketuje s technikami death metalu a slovo technika je nutné podtrhnout. V první okamžik mě totiž ta komplikovanost a de facto i barevnost trochu sežehla na uhel a jak se lidově říká: deska mě seřvala na první dobu. Jenže háčky zůstaly zasekané a kůže vyžadovala další torturu. A tak se opakovaný poslech stal pravidelností až nutností ne-li závislostí. Začal jsem do toho pronikat a v mohutné salvě se orientovat a tím pádem jsem více projevil náklonost k volnějším pasážím a rozkryl jejich ladný účel, který není jen oddychu hodný, ale má v celé rovnici konstrukce písní své neotřesitelné postavení. Ty klidnější chvíle se protlačily téměř do dominance a po nějakém čase už mi to album nepřišlo tak hbité, jak v prvním lísknutí přes uši. Dbejte zvýšené opatrnosti a užívejte střídmě, avšak úplně a s náboženskou oddaností. Jak jinak.

Svart
Relentless Downfall

2024
Itálie
MA / BC

Pro fanoušky: Arckanum, Mare, Afsky

Druhé album italského dua Svart zavání trochu neoriginálním názvem a kliknutí do archivů možná způsobí nejistoty a pochyby při pohledu na žánr, který se tam krčí. Údajně prý symphonic black… no, nevím jak jejich starší tvorba (neslyšel jsem), ale nové právě probírané album se symfonickým metalem nemá společného takřka vůbec nic. Jediné propojení vidím v užíváním klávesových nástrojů, ale i tento element je tu řešen jako občasný dokreslovač nálady konkrétních pasáží, nikoliv celých skladeb. Jeho užití je střídmé, chytré a správně načasované a nekřiklavé. Má to opět blíž k mystičtějšímu black metalu, přesto si zachovává jiskru drzé jadrnosti a svižnosti. Nebojí se střídat tempo i obecné vyznění, a ačkoliv nic vyloženě neobjeveného nepřinese – dokáže díky své důmyslně rozestavěné atmosféře omotávat pozvolnými závity posluchače do svých komnat. Smyčka se s každou další sypanicí utahuje a opět povoluje u středně šlapavých pasáží, které jsou kolikrát vyloženě k sežrání. Avšak jejich existence není dlouhá. S nápady se tu rozhodně neplýtvá, jakkoliv se vracení k některým motivům může zdát vyčerpávající. Opak je pravdou. Má to šmak, správně italský šmrnc a smysl pro hororovou atmosféru. Tuhle se jede rituální tlak, za chvíli je vystřídán chrámovitou noblesou, aby se za moment stočil do role kousavého hada, který po uštknutí svou oběť ještě pomalu přirdousí.  

Sætaier
Underworld Oath

2024
mezinárodní
MA

Pro fanoušky: Enepsigos, Dimmu Borgir, Slidhr

Italsko-španělsko-kolumbijská kooperace přináší to nejtemnější ovoce, které z daných lokalit můžeme pod vlajkou black metalu žadonit a prosit o něj. Vše je zastřeno temným závojem okultismu, a ačkoliv občas zní intra alb dost nadutě, tak tady je to skutečný tvůrce jedinečné přípravy na šrapnel, který se záhy chystá prolítnout vaší hlavou. Na rozdíl od výše uvedených kapel, však tahle postrádá větší prostor pro rozehrání barevných pasáží a spíše tlačí na pilu, respektive nastolí tempo a jede v něm téměř furt. Má to ale své patřičné kouzlo a vydýchání tu nenalézám. Přesto si myslím, že bandě líp sedne, když občas sundají, či lépe řečeno povolí nohu na plynu. Ale jinak je to fajn strašání a hulákání tajuplných mouder o smrti a okultismu. Ale neberte to jako nějaké urážky, či dehonestaci. Spíš jde o to zůstat nad věcí. Stejně jako s těmi Dimmu Borgir, které jsem uvedl, jako možný výchozí bod fanoušků. Tady je však více než nutné si ohraničit období slovutné kapely z Norska, kterému se debut Saetaier přiblížil. Nuže, já tu cítím poctivou náladu alb jako Enthrone Darkness Triumphant nebo Spiritual Black Dimensions. Málo bombastičnosti, ale hodně rychlá jízda s poctivou hradbou kláves. A když skladba The Journey rozechvěje vzpomínky na Transilvanian Hunger, tak se taky nemusíte červenat. Je to jen malý moment, ale ten motiv mi prostě přišel velmi podobný. Zkrátka tohle nebude asi nikomu vyloženě cizí.

U Tří křížů

Ne, tentokrát nebudeme čerpat inspiraci na výlet s cílem v uzření stavby v podobě kaple, či kostelu ať už stojícího, či torzálního charakteru. Nyní bude azimut namířen do otevřené náruče širé přírody, kam se však člověk rovněž zapsal…

…a to přímo v roce 1849, kdy zde obyvatelé blízké obce Prameny nechávají vystavět trojici křížů na skalní vyvýšenině. Prý jako poděkování za uzdravení. Dokonce v pozdějších lidových klepech vzniká historka o třech bratřích, kteří se zde zázračně uzdravili a každý z nich nechal vystavět po jednom kříži. Leč místní báchorku kategoricky odmítají. Místo samo o sobě z hlediska historického nemá tolik co nabídnout. Zajímavější je však přírodopisný pohled na lokaci.

V roce 1962 je zde vyhlášena Národní přírodní památka Křížky, a to kvůli výskytu vzácných rostlin. Vyzdvihován je zejména rožec kuřičkolistý, což je ohrožená rostlina stejně jako několik dalších, kterým se na zdejším skalisku tvořeným horninou hadec/serpentinit daří.

Hlavním důvodem, proč jsem tuto lokaci vybral, je především její zvláštní atmosféra, která má vyloženě magický dotek. Záměrně neuvádím blíže, či dále vzdálené lokace, které by návštěvu ještě více mohli podpořit. Chci, aby došlo k úplnému vnímání jen tohoto místa, ke kterému se dostanete skrze ohradní koridor, který je trochu nepříjemný, ale zabraňuje vniknutí vysoké zvěře, která by chráněné rostlinstvo s chutí spásla. Docela se divím, že tohle místo se ještě nestalo útočištěm kapel pro pořízení nějakých zajímavých promo fotek. Nebo stalo?

Fotografie jsem pořídil 28. března 2017