Článek: Nedělní poslech 119

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 119

Sorgh19.1.2020

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme finské Abbhorrence a jejch poslední počin s příšerným názvem. Megalohydrothalassophobic.

Není úplně běžné, aby kapela uspokojovala své mrzké tužby vydáváním pouze krátkometrážních nahrávek, ale Finům Abhorrence to zatím evidentně stačí. V jejich novodobé historii, která se píše od roku 2012 (předtím měli dlouhou přestávku, která dělí novodobou etapu života kapely od první, krátké fáze v letech 1989 - 1990) spáchali jen kompilaci, živák a jedno EP, o kterém se teď budeme bavit. Co se týče produktivity je to tedy docela slabota a je to škoda, protože mě jejich hudba baví. Možná je skládání příliš vyčerpává nebo dávají přednost koncertování, ale to je nakonec buřt.

Poslední chuťovka z roku 2018 s předlouhým názvem Megalohydrothalassophobic ukazuje výborný death metal, ve kterém nejde přeslechnout skandinávskou, konkrétně finskou stopu melancholie. Přiměřené množství melancholického lkaní rozpuštěné v pomalém a těžkém soundu vyvolává dojmy a pocity, za kterými se na sever jezdí a odkud se hudba čile vyváží. Chyba by byla považovat Abbhorrence za sice tvrdé, ale zpomalené pomatence motající se v bahně vlastní nemohoucnosti. Kapela dokáže sešlápnout pedál k podlaze a hezky provětrat duchny (Anthem For The Anthropocene).

Ruku v ruce s nasazením jde i přiměřený stupeň techniky, která sice neoplývá kdovíjakou exhibiční formou, ale dává základy nadčasovému dílu, které vyznává konzervativní hodnoty.

Kapela: Abhorrence
Album: Megalohydrothalassophobic
Styl: death metal
Vydáno: 2018
Země: Finsko
Vydavatel: Svart Records
Odkazy: Bandcamp / Facebook

Sestava:
Jussi "Juice" Ahlroth - basa
Kalle Mattsson - kytara
Tomi Koivusaari - kytara
Jukka Kolehmainen - zpěv
Waltteri Väyrynen - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 15:03

Vinylový mastering se dělal jinak, než dříve, na starosti to měl Ondřej Slezák z Rudolfina (na doporučení Kovandy z Propasti). Já si ty všechny technické atributy nepamatuji, jen si například vybavím, že basy do 150Hz se dávaly do mona a několik dalších věcí, které jsme dřívě neznali. Jo, TT z Abigor taky šířil zvěsti, že nám texty na obal překládal google translator, přestože i zmíněný google najde, že je to práce Ankita Sinhy a několik dalších lží. Já TT nedokážu brát vážně, směšnějšího edgelorda, který vždy a všude ví, co by udělal Dead s Euronymousem aby pohledal :D. Ale moje polemika s ním nebyla o tom, jestli je u starších desek mastering dobrý nebo špatný, odborný či amatérský. Řeč byla o tom, jestli ho při dolisech budeme měnit a nebo ne. My považujeme každou nahrávku za dokument doby, ve které vznikla. Ano, dnes bychom mohli udělat jinak mastering. Pak bychom to mohli i lépe smíchat. A možná bychom to mohli znovu a lépe nahrát. My si ale stojíme za tím, že tenkrát jsme to nejlépe uměli takhle a tak to chceme i nechat. Nevylučuji, že na tohle téma někdy názor změníme, ale zatím o tom opravdu neuvažujeme.