Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 34

Nedělní poslech 34

Victimer2.4.2017
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Diĝir Gidim a její debutové album I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening.

Je to sotva pár týdnů, kdy mě zaujala existence tajemného uskupení Diĝir Gidim, ve kterém se snoubí blackmetalový vztek s okultismem a avantgardou. Jaké to pěkné propojení. Ne neobvyklé, ale pokud vezmu v potaz, že jepičí život formace prozatím podléhá jistému druhu mystifikace, jsem už jednou nohou připraven vykročit a s dotyčnými si povyrazit. A pokud je tvorba samotná dostatečně zajímavá, aby se má vycházka neomezila na pouhé jedno nepovedené obtočení se kolem paneláku, je vyhráno a dalšímu venčení tak v podstatě vůbec nic nebrání.


Diĝir Gidim vyloženě nepotřebují, abychom věděli odkud k nám zavítali, a záměrně neuvádí rodnou zemi. Co na tom, důležité to není, já tipuji USA, ale možná se pletu. Otázku geografie ovšem ponechme stranou, vrhněme se raději na tu hudební, neboť ta opravdu stojí za zaznamenání.

 


Duo mystiků nabízí k poslechu album, které tvoří pouhé čtyři kompozice, přičemž ani jedna nejde pod deset minut. Každá prahne po výpravnosti, dramatických vsuvkách, protichůdných harmoniích a důrazném vlivu magie na metalovou oplzlost. Albu dominuje black metal, který ovšem podstupuje zkoušku dospělosti, čili je neustále stavěn před otázku, zda by mu bylo po vůli stát se účastníkem rituálů, které nepatří na světlo tohoto světa, nebo drobných hereckých etud na prknech, které pro změnu znamenají svět. Vokálně se hrdlo vzteká, občas dramaticky pokyne a někdy skutečně zpívá ( např. The Glow Inside the Shell). Každopádně je ukázkově týráno a po přednesu jistě v zákulisí trpí.


Ano, je zde přítomna jistá potrhlost, maskovaná přehrávanost a do tmy šeptané pokyny z budky nápovědy. Je zde i nefalšovaná touha zastřít všechen bzučivý metal povlakem čehosi mimo reál. A daří se to, alespoň dle mě ano. Diĝir Gidim sestrojili velice zajímavou a dechem neobvyklosti poháněnou nahrávku, ke které povedou kroky těch, jenž se rádi brodí po kotníky v bahně nezdvořilosti ke konzumu a naopak sympatiím k rouhavému mysticismu. Takže, jak zní pokyny? Třeba tak, že svícny, kostýmy a zejména pak cit pro filosofování vybroušený k mimicky dokonale servírovanému monologu, se opravdu hodí. Kdo nemá pro podobné koníčky buňky, může zkusit pouhý poslech a sám si vyhodnotit, zda-li to mělo smysl. Mně to smysl dalo a stále dává, což znamená, že se k této podivnosti vracím velice rád.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/digir%20gidim1.jpg


Kapela: Diĝir Gidim 

Album: I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening
Styl: avantgarde black metal
Vydáno: 02/2017
Země: --
Vydavatel: Aeternitas Tenebrarum Musicae Fundamentum
Odkazy: bandcamp (label) // facebook

Současná sestava kapely:
Utanapištim Ziusudra - všechny nástroje
Lalartu - zpěv



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky