Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

A je to tu zas. Období dvou měsíců uteklo dost fofrem a mně za tu dobu také ledacos přistálo v policích. Nuže, co že to za období duben-květen bylo? První vybranou šestici českých klenotů si nakoušeme právě teď…

// Forgotten Silence – Vemork Konstrukt

Hovořit znovu o albu Vemork Konstrukt může být pro lecjakého čtenáře už docela otravné. To album a kapela zároveň jsou teď všude a žije tím každá undergroundová duše, která si nesedí na uších. Ta deska je prostě skvělá. Já jen šibalsky odkážu na naší recenzi a taky na příjemný průlet diskografií, který je v závěru videa doplněn o zajímavý žebříček pořadí oblíbenosti řadových alb různých lidí včetně mě. Dnes bych však novinku pošoupl o jeden řádek výš a prohodil tak třetí místo s čtvrtým, protože to album ve mně neustále roste, promlouvá a láká. Ze zajímavosti prozradím, že mě třeba překvapilo postavení alba Kro Ni Ka, které u většiny fanoušků sedí na chvostu, kdežto já jej suverénně zařadil na druhé místo. Podle přiložených fotografií jste možná již poznali, že mé nadšení z alba rezonuje do takového rozměru, že jsem si nahrávku pořídil jak na MC, tak na CD i na LP. Jednak za to může kvalita materiálu a jednak vydavatel, od kterého se urputně snažím držet ve svých policích kompletní odraz vydavatelského katalogu. Je to prosté, hudebně mně to sedí a je to celkem zábavné počínání. Někdo poslouchá kapely, já třeba i label. Navíc je hezké, jak se grafika nahrávky uzpůsobuje formátu nosiče a prolíná se. Co mi však sedlo úplně bezvadně je Andrein hlas, který jsem žral už na albu The Timelessness od někdejší kapely Memoria a pořád tu desky zbožňuji. Tudíž i propojení na někdejší vesmír labelu Redblack (od kterého také, hádám, držím komplet katalog) je něco mimořádně silného.

// detail edic
// ukázka

// Cult Of Fire – Om Kali Maha Kali EP

No, co vám budu povídat… podlehl jsem. Tohle už je vyloženě fetišismus a rajcovní svůdné laskání fanouškovské peněženky. Takže, když se manželka nedívá – šopuje se. Jen zatajení takového přírůstku se asi těžko povede, jelikož silný modrý hřbet mezi ostatními gramodeskami jednoduše svítí a v prvních dnech poukazuje na přítomnost „něčeho nového“. Ale stojí to za to. Je to krásný unikátní šperk sbírky nahrávek obecně, nejen Cult Of Fire. Ale nejspíš si ještě pořídím nějakou verzi pro běžné smrtelníky, jelikož je mi přehrávání tohoto kousku tak nějak líto a taky je to o silné dávce trpělivosti s trefováním vydrápané stopy. Jinak hrozí určitá vzpomínka na Ernesta Hemingwaye a jeho dílo „Komu zvoní hrana“. Hudebně je to klasické dílo, na které jsme již uvykli. Nejvíc bych to asi přirovnal ke staršímu EP Life, Sex & Death a asi mi ta evokace do hlavy přichází i kvůli tomu, že někdejší vinyl byl taky krásně tvarovaný (a moje verze ještě pokličkovitě prohnutá). Kdyby to vyšlo, řekněme, v obyčejném kapesním formátu sedmipalce, či CD nebo i kazety a nemělo by to tak nějak nic navíc, tak bych asi poukazoval na zbytečnost a ukvapenost vydávání takového materiálu. Ta muzika je totiž sice skvělá, ale raději se budu vracet k těm starším kouskům a nadále tiše vyčkávat velkou desku. V hodnocení bych šel na nějakých 65 %. Tady si to však výmluvně žehlí samotná ultras edice, která hezky vypadá, ale hnidopich snadno poukáže na absenci ještě nějakého bookletu, či dalšího obrázku. Nalézat chyby a nesrovnalosti s osobním vkusem lze vždycky. Pro lidi, co kapele nefandí tak zapáleně jako třeba já, jsou to jen hezky zabalené dvě písničky.

// detaily edice
// ukázka

// Kletba – Interdicere singl/demo

Jestli se o nesmělém dvouskladbovém singlodemáči hovoří jako o vlaštovce, tak v případě kapely Kletba je to hodně nasraná vlaštovka inklinující do klanu černých vran s rekrutovanými odpadlíky krkavců a havranů. Je to černá bestie přísahající na černý kov syrového, drzého a raubířského vzezření. Celek je halen do mystického závoje s aristokratickou až odměřenou příměsí, čímž staví člověka do pozorného postoje. Sice dvě skladby, ale mají šmrnc a efekt likvidačních hodnot. Vychází u pekelníků Corrosion Plague Records na temné kazetě. Máte-li chuť si promrskat slovanský black metal, jelikož to je styl, který tam osobně cítím nejvíc (rozuměj prastaré Inferno, Silva Nigra, Maniac Butcher apod), tak se vrhněte sem nebo sem nebo kontaktujte třeba mě.

// detaily edice
// ukázka

// Sax - With Satan In The Body / Live In Tuřany

Reedice demáče ctící původní myšlenky a teze. Takže stejný obal, stejný (neremasterovaný, či jinak ovlivněný) zvuk, stejný entuziasmus majitelů, jen to nadšení je dnes spíše nostalgické, archivní, ale určitě ne hladové. Já se přiznám, že limitku Parambucha zinu kupuji pro radost sobě vlastní, že si pořizuji novou/starou kazetu navrch a prostě mě hřeje myšlenka, že mám ke čtení ještě nějaký produkt k dobru. Kde jsou časy časopisů s CD přílohou typu (Rock)Report, Spike, Spark Poster Gallery a já nevím, kde všude jsem to ještě sbíral… Každopádně Parambucha zine je fajn čtení, jen asi nezaujme človíčka narozeného po roce 2000, jelikož se v něm dost tluče do kapel, které mají už nějakou historii a celkem významně se zapsaly do uší autorů čtení a vlastně i těch čtenářů, protože nevěřím, že to kupuje nějaký nadšenec, co by danou scénou nebyl kontaminován. V každém případě přílohy jako je právě Sax furt těží zejména z moravské studnice a já tak pokoutně očekávám nějakou další perlu (třeba demáče Valenta nebo Demogorgon nebo Styrax nebo Urna a tak dále). Jen houšť.

// detaily edice
// ukázka

// Interitus - Návrat

Jestliže jsme se nedávno podivovali nad příchodem FDK po dlouhých třinácti letech, tak s Interitus bylo to čekání ještě o jeden rok delší. Jen ten návrat pojali FDK poněkud sebevědoměji a řekl bych šikovněji. Najednou byli prostě vidět a svému materiálu věřili natolik, že vyšel dokonce ve třech formátech MC/CD/LP. To, že ta deska je učebnicí poštovního metalu, respektive dokonalou rekapitulací toho nejlepšího, co tenhle žánr může nabídnout, je už jen vytoužený výsledek. Interitus něco takového otiskli jen do názvu alba, teda Návrat. K propojení myšlenky pak dochází i vizuálně, jelikož na obalu spatříme vyobrazení bájného Fénixe. Jen tahle nahrávka vyšla vyloženě v tichosti a jaksi mimochodem. Třeba já jsem se o ní dozvěděl zcela neočekávaně a náhodně, a to skrze webshop Aviku, který toho času udělal nějaké reklamní kolečko na sebe samého (tedy Avik) a opět jen tak mimochodem tam visel banner, že Interitus mají venku desku. No, a protože všechna předešlá řadová alba vlastním a prvních dvou si neskutečně cením a vážím, sáhl jsem i po novince zcela bez sebemenšího zaváhání. Prvotní nadšení a chuť sepsat recenzi se nakonec trochu minula účinkem a zápal vyprchal. Ne, že by mě nové dílo kapely nějak vyloženě zklamalo, ale jen jsem se dostal do bodu, kdy jsem se přistihl, že mě tahle hudební poloha už tolik neoslovuje. Takže zase žiju z nostalgie… asi… sakra, vždyť je mi teprve lehčeji přes třicet. Nebo, že by ty kapely už taky žily z nostalgie? V každém případě, co mě na Návratu žere nejvíc a dost mě to odrazovalo od dalšího poslechu, je nehorázně nakopanej zvuk bicích. Ono to sice možná působí dojmem, že vás to nekompromisně smete, že to šlape jak hovado, ale jejich vytažení vpřed, zvýraznění a celkový sound je lehce unavujícím elementem. To přece nechcete v hudbě, která si říká symphony a měla by stavět na melodičnosti, prodyšnosti a chytlavosti. To jsou sice atributy, které skupině pořád nechybí a jsou už docela i rozpoznatelné (aby ne, za těch třicet let existence), ale majstrštyky v podobě alb Deborah a Srdce krále už se zkrátka neopakují. Tam to byla fakt síla: ty vzletné housle, vzájemně se doplňující zpěvy (typický model krásky a zvířete), všechno to byla fakt pecka. Dneska se tenhle stroj zasekl v čase a snaží se ze sebe vymačkat maximum. Ono je to vlastně v pořádku a špatná deska obecně skutečně není, jen mi chybí nějaká laskomina uvnitř. Interitus je pořád kvalitní kapela, která evidentně maká i když není vidět, ale v toku doby jaksi ztratila jiskru, kterou jsem v nich kdysi vycítil. Sice tu jsou pořád zajímavé momenty, signifikantní skladby a prostě příjemné chvíle, ale v obecném měřítku si nejsem jist, nakolik si materiál obhájí své místo. Opět vyhrávají česky zpívané věci nad anglickými a pomalejší kousky nad sypačkami. Chce to nějaké historií kapely nepolíbené uši, nebo někoho, kdo dokáže být trochu víc nestranný. Dost se mi tam tluče nadšení střídané ochlazením a takto to mám vlastně po celou hrací dobu. Skvělý a výborný nápad je proložen vlažnější pasáží, a tak se to furt střídá až do konce alba. Já pořád inklinuju k tomu, že se mi to přece musí líbit, když jsem svého času kapelu vynášel do nebes. Takže zase těch 65 %? Asi jo… nebo 85 %... někdy jo, někde ne… Co vy na to, sakra?

// detaily edice
// ukázka

// Okult – Postmortal Interrogation

Závěrem dneška ještě jedna devastace, tentokrát však death metalovým kladivem. Tohle tak perfektně šlape… Tohle je album, které mi neskutečně sedlo, že jsem si bandu povýšil za jednu z nejlepších deathových sekerníků v ČR. Fakt bomba …nebo mi to přišlo do uší ve správný moment, kdy byl po něčem takovém hlad. Nákup nosiče pak byl vyhlížen lačně a toužebně a když se možnost objevila – nebyl důvod nechat košík děravý.

// detaily edice
// ukázka