Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
1349 - Revelations of the Black Flame

1349Revelations of the Black Flame

Victimer20.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Politováníhodný propad zkušených pekelníků s letopočtem v erbu do nejspodnějších pater pekelného suterénu. Do rolí pekelných nádeníků.

Černočerná brigáda 1349 je brána v black metalových kruzích jako veličina a respektu se těšící pojem. Samozřejmě, záleží na úhlu pohledu, k nalezení jsou i tací, kterým označení morového stínání nešťastných Vikingů, leží v žaludku. Tyto názory ale většinou pocházejí z pozic mimo zarytou black komunitu. Zápisy do kronik 1349 jsou neoddiskutovatelné, vířící stojatou hladinu, tu s větším vlnobitím, jindy zanedbatelněji. Sílící tažení směrem kupředu se však kapele upřít nedá, minimálně poslední dva výtvory (Beyond The Apocalypse a Hellfire) sahaly po trůnu za asistence zvýšené pozornosti zaujatých fans. Kvalitativní barometr vykazoval konstatně rostoucí hodnoty, vysoko nad normálem a zaděláno tak bylo na blízké prosvětlené (chcete-li protmavené) zítřky.

 

Ale rychle na zem, zpět do reality. Jedině takovýmto způsobem je povoleno jednat s kapelou ve spojitosti s novým albem "Revelations Of The Black Flame". Stop a pozor, věci se mění. Věci dané do rychlého a přímého pohybu se mění v řadu problematických a neřešitelných potíží. 1349 oznamují radikální vychýlení z nastavených pozic a jeho provední je jedním slovem šokující. 1349 s probíhajícím rokem 2009, to je směs podivného ambientu, jakýchsi to funerálních erupcí, deklamací a mimochodem také black metalu. Tentokrát Ravn a spol. těžce přestřelili.

 

Kde leží kámen úrazu? Nejspíš v samolibém usmyslení si jak neobyčejně přetavit předvídatelné ve vlastní experiment, samosebou na úrovni, prostě k sežrání. Chyba lávky. Cesta rozostřených deklamací, nekonečných a nikam nevedoucích ploch, snad temných, snad hlubokých, nejvíce však bez určení a smyslu tříštící se ve slepé uličce, není správná. Zanechávající jen zbytečně matný, někdy až rušivý dojem. Nesoustředěná změť postupů, vinou tvůrců, nejspíš stejně nesoustředěných, příliš zahleděných ve vlastní nedotknutelnost, které po dobrém nelze strávit ani náhodou. Ano, experimentům budiž vstup povolen. Experimenty v řadách 1349, proč ne? Je ovšem rozdíl mezi ozvláštňujícím hybným prvkem a nulovým pokusem o kroky do boku se zakaleným průzorem. Tak vznikají pochybnosti.

 

http://userserve-ak.last.fm/serve/500/44988787/1349.jpg

 

Nejde ani o to, že materiál mají na svědomí 1349, on by nezaujal ani od jiného (ne-black) protagonisty. Z "Revelations Of The Black Flame" je cítit snaha o co možná nejvíc negativní, bezvýchodné či tápající napětí, mající myšlenku snad i v nějakém šamanském vzívání černého ohně. Hlukové lány navozují hypnotické, až halucinogenní prostředí, kde je naprosto nedýchatelno a nahrávka má zřejmě vzbudit pravý zneklidňující dojem něčeho mimořádně zlého. V úsecích, kde má být black metal tím opravdovým black metalem a dodat tak nutný adrenalin do prachem ucpaných pórů hloubavé nejistoty, se až alarmujícím způsobem neděje nic zvláštního. Vlastně se neděje nic. Stroj se zadrhl se vším všudy a aktivnější momenty uděří do hlavičky hřebíku jen s polovičním nápřahem. 1349 bloudí i v oblastech jim nejpřirozenějších.

 

Opakovaná aplikace není nutná, "Revelations Of The Black Flame" se opět objeví čistě náhodou pouze z linie odložených nevyužívaných interpretů. Nebo možná ze stálého neuvěření ve špatný zásah mimo pole určení. Album stojící v neuctivých křečích, nekulhá při náhodném vzepření na jednu nohu, ale rovnou na dvě. Vše je špatně. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky