Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nedá mi to a musím se vrátit na začátek. Na ten svůj. K 65daysofstatic jsem poprvé přičichl spolu s albem The Destruction of Small Ideas (2007), které mi v letních měsících bořilo mé krásné představy o jedné dokonalé rodině a dvou rodinných dovolených. 65daysofstatic byli vždycky jemnocitní, ale uměli se i spustit. Svého času měli stejně blízko k IDM komunitě jako ke kudrnatému math-rocku, a to myslím docela vhodně vystihuje rozpětí, kterého byli schopni. To se postupem času poměrně svérázně měnilo (Wild Light), až to došlo do současnosti (replicr, 2019). Do světa ryzího minimalismu.

V něm už není žádný prostor na odskoky jinam, tady je prostor (téměř) uzavřený. 65daysofstatic vždycky tíhli k elektronice a pásma představ promítané na plátno se postupně měnily z humánních na kybernetické. Už na Wild Light to byla znatelná změna a možná rána pro milovníky strun. Ti by se měli albu replicr, 2019 raději úplně vyhnout. Vyjádřit totiž slovy novinky termín post-rock v procentech, dostaneme se k velmi nízkému číslu. Navíc pouze v podobě dozvuků či dojezdů původních post-rockových nálad. Výjimkou budiž závěrečná skladba Trackerplatz.

replicr, 2019 je soundtrack posledních dní. Svým decentním zvukovým bědováním si o tohle zařazení vyloženě říká. Pohání jej minimalismus a pocity odcizení, které je nám až nebezpečně blízko. Asi proto, že se sami sobě odcizujeme, spěch moderní doby nezná bratra a hudba 65daysofstatic v sobě má cosi významně bezvýzamného z pohledu dnů příštích. Zdá se, že konec je neodvratný a my jej očekáváme. Nepanikaříme, jsme smíření.

Minuty se vlečou, ohlušující hluk velkého finále se nedostavuje, vše je až příjemně tiché a vláčné. Hlava promítá vzpomínky a mísí je s futuristickými výjevy odkudsi z mezigalaktických sfér, kam se možná po tom všem jednou podíváme. Nové album je jako ztišený alarm, nepřerušený tok útržkovitých výstrah. Dobrosrdečné rozloučení, které samo o sobě nemá s zemitou produkcí vůbec nic společného. Při troše fantazie bychom mohli replicr, 2019 označit jako downtempový android pop nebo kybernetik music pro romantiky na konci světa.

65daysofstatic se rozhodli pro odvážné, svojské dílko. Podobným se rád stavím do cesty, abych vyslechl čeho si žádají. U replicr, 2019 je to solidně zpracovaná temnota, krajní zvuková skromnost, soundtrack k prázdnému výhledu z okna budoucnosti. Už ani sny nemají tu sílu nutit nás myslet si opak. Vykláním se jako blázen a nakonec jsem tu stísněnost objevil, poznal zblízka, i když to vypadlo, že se naždy mineme. To tiché předení a zvuková prosba vysílaná do neznáma mi najednou přišly hrozně povědomé. Vykašlal jsem se na třecí plochy, které mne zprvu odrazovaly a začal desku chápat úplně jinak. Byla to dlouhá cesta, ale vyplatila se.

replicr, 2019 je album světlých momentů v prostředí temných vizí. Pásmo, jehož proud je nepřerušován, ale ohýbán. Nikoliv však na úkor skutečného děje, i když se dopředu dostanou tři, čtyři věci a zbytek funguje na bázi spojek. I ty spojky mají svůj smysl. Můj vztah k nahrávce je pozitivní, někdy jsme dokonce na stejné vlně. Baví mě svou neurčitostí, která se časem přemění v blízkého přítele pro vzácné minuty ticha a nejistoty. Jde to dobře, jen mít trpělivost.