Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Připomínat historii A Pale Horse Named Death mi přijde zhola zbytečné a kdo snad nedokáže odpovědět na otázku „kdo, co a s kým“, ať zkusí kolegovu recenzi předchozí desky Lay My Soul To Waste (2013) nebo nějaký ten internet. Onen letopočet jsem neuvedl jen proto, abychom si připomněli, jak ten čas zatraceně letí, ale hlavně pro zdůraznění prodlevy mezi vydáním těchto dvou nahrávek - tedy zmíněné druhé desky a desky aktuální, nazvané v duchu kapelního optimismu When The World Becomes Undone. Obecně by šlo říct, že kapela debutující docela slušně v roce 2010 dotáhla svůj zachmuřený kočár na druhém albu docela daleko, a tak očekávat velké věci šlo vlastně oprávněně. Proč to trvalo tak dlouho a proč to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo, nemám tušení.

S docela velkým zklamáním na úvod recenze nemůžu napsat v podstatě nic jiného, než že APHND ze sebe dostali zatím zdaleka nejmíň. A to píšu se vší zodpovědností několikanásobného poslouchání celé jejich diskografie od začátku do konce a zase zpátky. Nové album v porovnání s těmi staršími těžko hledá jakoukoliv omluvu a velká hromada nudy s malými záblesky něčeho dobrého je maximum, co lze desce přiznat.

Už první a současně titulní skladba jako by vypadla z pera Paradise Lost a především kytary pokukují po ostrovních veteránech s neskrývaným obdivem (zkuste předěl druhé a třetí minuty). Nosný motiv skladby Love The Ones You Hate zase hodně připomene nesmrtelnou věc Blue Monday od New Order (kterou do kytar předělali už před nějakým časem Orgy), i když v tomto případě je opatrné slovo „připomene“ docela namístě. Navíc občas, kdybych chtěl být krapet zlý, jak kdybych zaslechl metalovější Alice In Chains a zvuk Seattlu obecně. Nerad bych ale všechno zjednodušil na to, že APHND lacině opisují, protože by to nebyla tak úplně pravda, mohli bychom se bavit o podobnosti v rámci žánru a tak podobně, a pak si nemyslím, že právě podobnost s někým jiným je největší problém tohoto alba.

Ten totiž spočívá především v neschopnosti dát dohromady něco silnějšího - trochu se bojím použít slovo hitového, ale když si vzpomenu na předchozí desky a na skladby jako Shallow Grave, Killer By Night, As Black As My Heart, Devil In Closet, Serial Killer a celou řadu dalších, tak na novince jen těžko nacházím nějaké, které by se k těmto starším bez ostychu přidaly. When The World... je zatím nejdelším albem kapely (krátce přes hodinku) a současně albem nejzakřiknutějším, které plyne naprosto nekonfliktně a jen těžko vyvolává jakoukoliv emocionální odezvu. Uspává, unavuje, těžkopádně kráčí vpřed a bohužel z toho nemám pocit, že by mělo jít o nějaký promyšlený, umělecký záměr.

Za každým zážitkem, který vám zarezonuje s vnitřnostmi, musíte urazit krušnou cestu, prohrabat se houštím průměrných riffů a natažených meziher. Nosná melodie Fell In My Home je docela fajn, ale to všechno, co se děje kolem ní, je mlha tak hustá, že by se dala krájet. A se skladbou Splinters je to úplně stejné. Dvojice Vultures a End of Days pak pro mě představuje symbolický předěl, během kterého to většinou vzdávám a album buď vypínám, nebo výhybkou přehazuju na naprosto vedlejší kolej a věnuju se něčemu jinému. Ve schopnosti oslovit posluchače a udržet ho u sebe je tahle deska vzácně impotentní a je to o to větší zklamání, že jsem se na ni fakt těšil.

Někde před hranicí celkového vyčerpání organismu jsem se ještě snažil prošmejdit internet a nechat si napovědět, co tímhle albem chtěli autoři říct. Řečí o tom, kolik je kde ukryto jaké deprese, kam to celé směřuje a proč album zní tak, jak zní, se dá dohledat víc než dost a v jejich světle pak může tahle deska vypadat o něco lépe. Lépe, než jak skutečně zní a nedej bože když se začne srovnávat s dvěma předchozími. Někde tam totiž vede moje osobní, nepřekročitelná linie - dříve ano, dneska bohužel. A pokud je v tom skutečně nějaký umělecký záměr, nerozumím mu a je patrně určen někomu jinému.