Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

A Projection je kapela ze Stockholmu, o které se vedla řeč před dvěma lety, protože právě tehdy vydala svůj debut Exit. Kdo se aspoň jednou otřel o The Cure, Joy Division a matčin lak na vlasy značky Lybar, ten ví, že tahle nahrávka nemohla zůstat nepovšimnuta. Už jen proto, že si zkoušela brát co potřebovala od těch nejpovolanějších. Zároveň si ale hlídala, aby jí zůstal prostor na pohyb ve vlastním světě, jakkoliv se mohl zdát předvídatelný a jasný jako facka. To pravé uspokojení ale pořád patřilo těm, co ještě nezapomněli na starý dobrý post punk a gothic rock, protože tohle je cílová skupina posluchačů a není dobré si namlouvat něco jiného. Že ale v kapele dříme něco víc, než jen nově nainstalovaná kopírka na černobílé pocity, bylo zřejmé už tehdy. O druhém albu Framework to už můžeme říct na plná ústa. Stačí jen poslouchat.

Strojově působící projev, který je na jisté dávce sterilnosti z podstaty založený, je schopný se adaptovat v šikovně pojatých klávesových plochách, za které by se nemusely stydět ani synthpopové kapely s tajnosnubně hláskovanou sexualitou skrze své naleštěné Rolandy. Ale s A Projection je v tom kus přítomnosti. Cit pro mystickou písničku dál čerpá z hloubky osmdesátek, ale z dvoubarevných klapek dýchá loňský podzim a třeba i pomalu přicházející jaro. Jo, klávesy téhle desky jsou jednoznačné plus. Nijak nevybočují, ale jejich využití se povedlo.

Když už jsme u těch barev, tak pouze dvoubarevná tahle deska určitě není. Škála odstínů šedé může být rozmanitější, než se původně zdá. To dělení na tmavou a světlou je jen mýtus, je v tom něco víc. Klidně i jasně červená, když na to přijde. Nebo béžová a nachová, které mohou vedle šedé tvořit zajímavé kontrasty. Chápu, že u lidí se sníženým barvocitem může podobná hra se smysly vyvolat drobnou paniku, ale nejde o nic ostrého a křiklavého. Je to jen hra s představivostí, kterou umí současně staromilská hudba A Projection navodit. Je jednoduchá a moc místa v hlavě nezabere. To ostatně ani neumí a umět nepotřebuje.

To původní přitom zůstává. Stíny jsou jen stíny, světlo na chodbě činžáku pořád nesvítí, ale sotva člověk vyjde z baráku, tak se může nadechnout. A také o tom hudba A Projection je. Chodit tiše po parku, sedět před sámoškou a pozorovat život ulice, mít špunty v uších a v hlavě si pohrávat přesně s tou náladou, která se ze špuntů line a s prostředím dokonale splývá. Nic moc neřešit, nic nehrotit, a taky zbytečně neupadat do herecky skvěle zvládnutých etud na depresi. Ta tady v přehnaném množství vážně není nutná. Framework není deska pro podlomené existence, ale pro kluky a holky, co se umí chytit za ruce a vykládat si. I když si přitom rádi potemní.

Docela nedávno jsem měl možnost poslouchat a hodnotit nové album Amíků Soft Kill, které je vystavěno na podobných základech, a tak se srovnání vyloženě nabízí. A není nijak složité, A Projection jsou ti šikovnější a je mi s nimi líp. Našel jsem u nich víc uvolnění a přirozenosti, což mi v souvislosti se Soft Kill tak trochu scházelo. Není úplně důležité, aby ta vnitřní mašinka na pocity měla návod k obsluze a obsahovala co nejvíce tagů post punk, abych náhodou nezapomněl, odkud vítr vane. S A Projection je zkrátka větší zábava. Jsou víc friendly, jako by ke mně patřili už od nepaměti. Když tlesknou, tak to má svůj důvod a když se podívám pořádně, tak vidím, že u toho tancují. A já někdy s nimi, což je vážně co říct.

Těch třináct songů, se kterými je smutno i veselo, uteče jako voda. Nálady se střídají jako aprílové počasí, ale ta hlavní pořád zůstává. Je maximálně fajn slyšet kapelu, která k nám i přes jasnou nepůvodnost umí promlouvat s citem a neplýtvá přitom slovy, natož aby se snížila k celým větám. Takovým se pak říká hloupé kecy a ty já od A Projection neslyším. Od těch jsem tady já.