Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Psali jsme o nich a nevím, proč mě to vždycky tak překvapí. V běhu času a množství nahrávek, které člověku projdou hlavou tam a ven se jedna taková ztratí jak kapka rosy v moři; nejde udržet všechno a skoro bych řekl, že nejde udržet ani těch několik málo skvělých. Zkuste si vzpomenout na svých pět nejlepších desek z loňského roku. A nebo toho předloňského. Jste v koncích? Já tedy ano.

A Swarm of the Sun je kapela tak na půl úvazku. Dvojice muzikantů ze Stockholmu se porůznu obklopuje dalšími spoluhráči a sem tam něco vydá, což přeloženo do řeči čísel (čísla mám rád) znamená čtyři desky za nějakých sedmnáct let existence. A to není mnoho. Čtyři pět šest let prodleva mezi alby není nic neobvyklého, a tak snad nepřekvapí, že poprvé a doposud naposledy jsme o nich psali kdysi dávno v roce 2015, kdy jim vyšla druhá řadovka The Rifts (Victimerovu recenzi zkuste ZDE). Načíst v ní můžete především to, že jde o kapelu žánrově usazenou v post-rockových a post-metalových sférách, a to s důrazem na atmosféru a spřízněností třeba s takovými Junius. Aspoň tak to tam píše Victimer a nelze s ním než souhlasit, byť těch podobností by se dalo najít určitě ještě pár. Stejně tak tam píše něco o tom, že album je to docela dobré, ale určitě ne zlomové a vrcholové, což si každý musí posoudit sám. Nelze mu upřít silné a podmanivé momenty a taky plochy, po kterých se dá myšlenkově toulat snad až příliš snadno.

Posun v čase s sebou přinesl jednu zásadní změnu, a to výrazné prodloužení kompozic. Následující, třetí album The Woods bylo postavené na pouhých třech skladbách, ale jejich délky mezi dvanácti a třinácti minutami byly oproti jejím předchůdcům změnou charakteru a tenhle vývoj dále pokračuje. Novinková deska An Empire jde ještě dál a naprosto upřímně si přiznejme, že kdo se hned v úvodu neobrní trpělivostí, ještě během první skladby stáhne ocas mezi nohy a odporoučí se k poslechu Motörhead. A bude mít moje plné pochopení.

Ti ostatní půjdou dál a pevně doufám, že postupně začnou nahlížet na album nejen s pochopením, ale postupně i se vzrůstajícím zájmem a nakonec třeba i s nadšením. Proč? Třeba pro tu trpělivou pečlivost, s jakou autorská dvojice přistupuje k postupnému budování celkové atmosféry nahrávky, která je v důsledku nesmírně silná a vyloženě pohlcující. Jak moc ta trpělivá pečlivost je? Tak třeba v první, sedm a půl minut dlouhé skladbě se nestane skoro nic. Tempo připomíná umíráček a nebýt varhan v závěru, jakoby se nic zvláštního nestalo. A přesně v tomto duchu pokračuje i skladba druhá, a to dalších několik dlouhých minut, než se začnou dít věci. Než na vás začne padat samo nebe, a vy si uvědomíte, že tyhle nástupy si nic nezadají s praotci toho všeho Neurosis a že ta tíha a abrazivnost v mnohém převyšuje dnes už poněkud unavené Godspeed You! Black Emperor. V ten moment jste se srdečním tepem z nuly na sto za pár taktů a přitom si jasně uvědomujete, že to není ta běžná a tisíckrát ohraná žánrová šablona post-metalových kapel. Že by něco nového? Až tak odvážný bych ve svých tvrzeních nebyl, ale svěží a neotřelé uchopení v tom slyšet určitě je.

Album pak pokračuje ještě velmi dlouhou dobu a má své vrcholy, ale i rozlehlá údolí, jimiž se procházet dává smysl v kontextu desky jako celku, pokud jste připraveni na kontext dlouhý víc jak sedmdesát minut. Nebude to pro každého a nebude to pro každou denní dobu. Nároky na plnou účast při poslechu jsou nekompromisní a pokud máte raději instantní řešení, najdete jich kolem sebe hodně a určitě to nemusí být krok vedle. Junius mohou být velmi důstojnou volbou, jsou skvělí a jejich odkaz tady slyšet je hodně. Možná si vzpomenete i na Gazpacho, jejich nástrojová koláž a délka kompozic jakoby prosvítala v mezerách skladeb A Swarm of the Sun jako ranní úsvit. Může být. Může být i to, že nakonec dojdete k závěru, že by tohle album šlo zkonsolidovat na dvě třetiny délky a možná i na polovinu a byla by to svěží, přímočará pecka. Jenže čím víc ho poslouchám, tím víc jsem přesvědčen, že jeho délka, jeho rozlehlost a rozsáhlost má své opodstatnění, svůj účel a smysl. Ale nebudu si myslet vůbec nic špatného o tom, kdo v něm něco podobného nenajde.