Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aara - Eiger

AaraEiger

Jirka D.16.12.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Neúnavní Aara servírují další desku a oproti těm předcházejícím přicházejí s novou tematikou. Na samotné hudbě se ale mnoho nemění a máte-li naposloucháno z diskografie jejich i spřízněných kapel, budete zorientovaní velmi rychle.

Napsat verdikt na tuto desku mi dalo docela zabrat, protože jsem měl sto chutí použít už jednou použitý verdikt v tomto znění: Poslouchatelný, podprahově melodický, ale jinak nekompromisní black metal vyznávající spíše tradiční hodnoty než současné a módní trendy. Psal jsem ho k loňské desce kapely Taubrą a nedá příliš velkou práci dohledat, že tyhle dvě kapely mají mnoho společného, především tedy v osobě Berga. Ten je v Aara zodpovědný za kompletní nástrojové party kromě bicích, zatímco v Taubrą (a třeba i v Modern Rites) hraje na kytaru. Společný je rovněž bubeník Jöschu Käser, kterého najdete ještě v dalších mnoha souborech a seznam nahrávek vydaných za poslední čtyři roky s jeho jménem u bicích vydá na neskutečný seznam. V neposlední řadě si uvedené kapely ujíždějí na stylizovaném outfitu různých kuten či jiných, mnišsky vypadajících oděvů, takže to skoro vypadá, že jednotliví členové ani nestíhají převlékat kabáty.

 

Samotná Aara, která se na trhu pohybuje od roku 2018, má na svém kontě již šest dlouhohrajících řadových desek (klidně si spočtěte, jaká frekvence z toho vychází) a představuje takové studiové power trio. Jak jsem psal výše, tak kromě bubeníka J. a multiinstrumentalisty Berga sestava zahrnuje už jen vokalistu známého jako Fluss. Tím nemyslím nic ošklivého, uličníci, v překladu to znamená řeka. Minulým albem Triade III: Nyx (psali jsme ZDE) kapela ukončila plánovanou trilogii, a tak aktuální nahrávkou vykročila novým směrem. A to do hor.

 

Aara band

 

Vrchol Eiger (3454m n. m.) je z hlediska horolezectví slušná výzva, především tedy jeho severní stěna, která má na svědomí pěknou řádku pomníků i neuvěřitelných příběhů lidského odhodlání. Základní představu o tom, jak se během 20. století snažily různé výpravy zdolat tento výstup a jak jedna po druhé rozšiřovaly seznamy statik horolezeckých tragédií, si můžete udělat na wikipedii, čímž minimálně lehce pochopíte názvy některých skladeb – třeba Todesbiwak ve vztahu k prvnímu pokusu o zdolání severní stěny dvojicí Max Sedlmayr a Karl Mehringer.

 

Vedle tohoto zajímavého tématu desky je ale samozřejmě na místě otázka kvality či atraktivity jejího hudebního obsahu, na kterou se dá odpovědět různě. Když si pustíte starší tvorbu Aara, zjistíte, že kapela má svůj zažitý styl a bez ohledu na změnu tematiky se ho zuby nehty drží. Není nijak zvlášť odlišný od vedlejších projektů a je to black metal, který je rychlý, hlasově ostrý, naštěkaný a razantně tlačený vpřed na můj vkus až příliš moc zušlechtěnými bicími. V těchto svižných vichřicích black metalu je si kapela nejjistější a sem tam vložené mezihry, zpomalení a oddechové pasáže celkový dojem spíše nabourávají. Zcela obecně mají Aara lehký problém dostat do hudby hlubší, konzistentnější atmosféru, která by celkový dojem „prostě black metal“ posunula k větší posluchačské vášni. V tomto ohledu poměrně dlouhé skladby (šest sedm devět minut a tak podobně) mírně napadají na jednu nohu.

 

Tahle absence silnějšího jednotícího prvku mi chybí především s ohledem na delší stopáž (55 minut), kterou lze mnohem ochotněji přijmout právě díky tomu, že deska nabídne něco navíc (s láskou vzpomeňme na Agalloch). Což se v případě Eiger a řekl bych i Aara obecně moc neděje, respektive děje jen tak na půl plynu. Spíš naznačená než otevřeně přiznaná melodická složka desky je jedním z těch osvěžujících prvků, proč začít hledat důvody strávit téměř hodinu poslechem celého alba, které jinak sází na rychlost a razanci, což mi samozřejmě nijak nevadí. Jejich podání je sebejisté, v podstatě suverénní a velmi přesvědčivé, jen samo o sobě nenabízí nic navíc, žádnou výraznější přidanou hodnotu nebo otisk jedinečnosti. Z mé vlastní zkušenosti tahle deska baví, baví docela hodně, ale stejně tak rychle dojde k takovému příjemnému pocitu nasycení, který další přejídání už nepřipouští.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky