Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Abigor - Leytmotif Luzifer (The 7 Temptations of Man)

AbigorLeytmotif Luzifer (The 7 Temptations of Man)

Victimer18.9.2014
Zdroj: flac / mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330 / telefonek
VERDIKT: Velkolepý opus polykající všechny dosud známé polohy ABIGOR v jeden hrdý, nekompromisní majestát. Nejlepší black metal roku 2014.

V rámci důležitosti očekávání představovali Abigor rozhodně jednu z prominentních novinek roku 2014. Čekání je u konce, stejně jako netrpělivé představy o možnostech vývoje kapely, která se za léta strávená v objetí extrémního, ale melodiím nakloněného black metalu, proměnila v urputně odcizenou černotu pojímající industriální vinutí jako hlavní ingredienci své nové vize extrémní hudby. Za obzvláště interesantní v tomto odvětví vnímání surového odcizení skrze zvuk, bych označil produkt zkráceně zvaný Time Is The Sulphur..., jehož pouhé dvě části s hodinářsky přesnou pravidelností porcovaly mé orgány, aby je po uplynutí stopáže alba vložily zpět na své místo. Mimořádně chladná procedura, až neuvěřitelně lstivý monument zla.

 

Co se lsti a zlého naturelu vůbec týká, Abigor jsou mistři svého oboru. Tahle ohavná vlastnost je jejich průvodcem i na novém albu. To tématicky zpracovává se způsobem sobě vlastním sedm pokušení lidské existence, jeho ega, malosti, přes stavy rovnováhy a shovívavosti, až k pocitu trvalého nadbytku. Abigor, a ani nešlo čekat jiné, k tomuto námětu přistoupili se vší vážností a s maximálně propracovanými detaily. Co nás zajímá nejvíc, tedy temné poselství hudební, tak to je spojením všech výhradních poloh kapely. Od epických atmosfér starých nahrávek, až po nihisticky chladnou black metalovou modernu. Tento koncept zkrátka zahrnuje vše, čím Abigor jsou. A výsledek je unikátní.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/abigor%20recka.jpg

 

Vedle hříšných melodií a studených kontur omotané oprátky kolem krku s podivným mechanismem opodál, jsme svědky výborně zpracovaných vokálů, za kterými stojí oba protagonisté spřátelených poutníků po krajině - Summoning. Od krví zalitých očí způsobených mohutným výdejem všeho vzteku nasbíraného po těle, přes klenuté chorály a tmu na duši, až po mrzké plivance do tváře nevinných. Nevinných, kteří po chvíli uvěří a jsou vtaženi do chrámu Luciferova. V tomto případě není nic lepšího, než si připomenout, že právě v tomto momentu nastane jeden ze stavů mysli, kterým se Abigor na novince zaobírají - postavení se proti lepšímu úsudku prostřednictvím slabosti vlastní vůle. Nerozhodnost a touha po odchodu od přítomnosti dominantních přikázání je nahrazena chtíčem. Duše cítí, že jí nebude dobře a může být zatracena, ale hlava je proti. A aby jedinec získal kontrolu na svým uvažovaním, musí pokračovat na cestě, kterou Abigor vytýčili. Neměl by zůstat stát, skutečně by to neměl dělat...

 

Jakékoliv album z dílny rakouských pekelníků netrpí na slabá místa, postupem času a nabytými zkušenostmi se můžeme dokonce bavit o mistrovských kusech ve svém oboru. S Leytmotif Luzifer tomu není jinak, naopak, pocit dokonalosti je již tak blízko. Dokonce tak blízko, že ve snaze zachytit žár z černozemní temnoty už olizuje prsty prahnoucí po spojení. Abigor na novince posouvají své černé umění ještě blíž samotnému Pánu zkázonosných labyrintů tmy a věčných pokušení. Ve jménu poměrně složitých, z propracovaně avandgardního oparu ušitých kompozic, které se dmou velkou silou a sebevědomím. Myslet si, že tahle deska nemá slabinu, znamená vědět. Slabinou se po jejím poslechu cítí jedinec sám, kdy si začíná nervózně všímat svých chyb a úzkoprsých rozhodnutí. Definice zla, chrám Jeho pohostinnosti. Nejlepší kázání tohoto roku.

 

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Mold / 19.9.14 21:16odpovědět

Neni o cem. Kapely, ktere se v ramci stylu a jeho estetiky vyviji a dany zanr v techto mantinelech extremizuji jsou a budou cim dal vetsi vzacnost. Come and fill my vessel...

Tomáš / 18.9.14 14:13odpovědět

Jako dlouholetý fanoušek Abigor i Summonig jsem nadšen, včetně super A5 digipacku.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky