Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Někdo pěstuje kult osobnosti a někdo zase pohřební kult osobnosti. Tou poslední skupinou jest okruh ctitelů kapely Abysmal Grief, kteří v roce 2021 přišli s takto pojmenovaným albem. Tedy s dílem Funeral Cult Of Personality. Kdo jste již měl tu čest se s muzikou téhle italské stálice setkat, pak jistě nebudete překvapeni. Vy, kteří se setkáváte s muzikou kapely prvně, budete možná nechápavě kroutit hlavami, ale všechno si hezky vysvětlíme.

Jak hudbu Abysmal Grief vnímat? To je ta nejzásadnější otázka, kterou si musíte položit a plně zodpovědět před každým spuštěním jejich desky. Během prvních okamžiků se totiž do mysli vkrade jednoduché odsouzení v podobě slůvka – kýč. Ale takový odsun by byl příliš plochý a fádní. Víme, že existuje žánr jménem funeral doom metal a ten má nějaká specifika a parametry, která jsme se jaksi naučili. Jenže doom od Abysmal Grief toto pohřebnictví staví do zcela jiného světla. Tady jde o skutečnou konfrontaci s pohřbem a smrtí. Málokterá kapela dokáže tenhle element tak naplno a zcela svědomitě přetavit v působivou hudbu. Italové jsou v tomhle směru naprostými mistry a jakkoliv to na vás působí přehnaně, snad až cirkusově, tak věřte, že to autoři myslí a cítí naprosto vážně, protože smrt a její definitivní verdikt ve své holé podstatě prostě není úsměvný. Kapela tohle zcela jasně reflektuje do svých skladeb, které jednoduše staví na evropských pohřebních zvyklostech pramenících zejména z rituálů křesťanství, což se mimo jiné odráží především v užívané symbolice a vlastně i té hudební rovině, kde pak člověku secvaknou jednotlivé sekvence dohromady. Stranou jde nějaká duchovní stránka vyznání, tady nebudeme řešit historický pohled na posmrtný život a s tím spojený průběh života současného, tady jsme postaveni rovnou před samotný akt smrti a rozloučení se s konkrétní osobou. Prostě funus a jeho estetika, tak jak ji známe v nejširším možném měřítku.

Tímto povídáním by se měli osvětlit některé úkony a pasáže, které se v muzice Abysmal Grief objevují. Ať už se tu budeme bavit o varhanech a jiných klávesových majestátních vlivech, nebo o ponurosti s kazatelským vokálem. Těch prvků je celá řada a někdy mohou působit skutečně lacině, a právě přímo kýčovitě. Je ale dobré si uvědomit kontext a smysl proč je takový činitel využit. Je to jasné, on sám ten církevní pohřeb je tak trochu kýč, co už předem hraje na city, aniž bychom potřebovali přímou vazbu k zemřelému. Těch impulsů je celá řada a nebudeme je zde rozebírat, protože se nejedná o esej na téma pohřebnictví, ale o pokus o recenzování nové desky hudebního tělesa.

Složitými kroky se dostávám k vyřčení skutečnosti, že první poslechy mi novinku neukázaly v nejlepší kondici. Zkrátka jsem nějak došel k názoru, že nová deska není tak silná a spíše čerpá z úspěšných bodů předešlých nahrávek. Ale čas, určitý odstup a také třeba holý fakt, že ta hudba působí pokaždé jinak, podle aktuální nálady. Jinak bude fungovat při cestě autem, jinak při večerním soustředění a jinak při pročítání novinek o válečném konfliktu, který zuří příliš krátkou vzdušnou čarou ze strany státu, který mi není sympatický ani v nejmenším bodě. Zkrátka rozpoložení dělá pro tuhle muziku fakt velký kroky. O to více, když je album protkané náladou, která prostě veselých chvil mnoho nenabízí.

Jenže to se zase přesouváme k samotnému srovnávání v rámci diskografie kapely a tím bych snad zájemci lépe naznačil, co má čekat. Ovšem za předpokladu, že měl tu čest se starší tvorbou. Zmínil jsem jakousi veselost, která zde chybí. Ano, opravdu zde nehledejte vypalovačky jako Hidden In The Graveyard nebo Sinister Gleams. To byly svým způsobem dost chmurné věci, ale pořád dokázaly v těle vyvolat hřejivé pocity radosti, přinejmenším z poslechu takto výborně poskládaných písní. Nuže, tohle dovádění je skutečně pryč. Spíše se více vzpomíná na jiskrnou dravost a syrovost starších věcí, které byly představeny na debutovém eponymu, či ještě dříve na malém/velkém EP Mors Eleison. Taková ta jednoduchá rytmika s velmi těžkou náladou. Chytlavost a řekněme až gotická epičnost pozdějšího (a prvotřídního) Feretri se tu ale také najde. Tu vidím hlavně ve dvou posledních kusech Idolatry Of The Bones a The Grim Arbiter a dále třeba v chytlavé The Graveyard Is Mine. To jsou neskutečně silné kousky. Strach a jedinečně tíživá atmosféra minulého díla Blasphema Secta se tu samosebou také najde, a to třeba hned ve věci Funeral Cult nebo v Reign Of Silence. Na co se ovšem nezapomnělo na žádné z desek, je určitá pasáž, či přímo nosná linka kláves s charakteristickým způsobem zahrání. Je to takové ťapání do klapek, kdy se vyloudí jen takové ťa ťa ťa ťa ťa ťa. To bylo snad na každé desce a ani dnes tenhle rukopis nechybí, a to hned v malých náznacích, nebo v přímé takřka sólo pasáži (The Graveyard Is Mine, Reign Of Silence, Idolatry Of The Bones i The Grim Arbiter – v té asi nejtypičtěji).

Vypadá to, že jsem tu vypsal skoro celý playlist, ale ještě něco zbývá. Tak třeba The Mysteries Below je skladba, kterou si zapamatujete kvůli dokonale zlověstnému smíchu v jednom momentě. Smell Of Sacristy je pak zase jen takovou mezihrou, která však při bedlivém poslechu odtajní, co že to v té sakristii smrdí a jak zní taková příprava. No fantazie si bude mlaskat, však uslyšíte. No a asi se sluší abych vybral nějakou obzvláště ikonickou skladbu, kterou nyní vidím jednoznačně v závěrečné The Grim Arbiter, protože ta má fakt sakra sílu.